Kapitola devátá - Kruh se uzavírá

Bezcílně jsem bloumal krajinami Gielinoru a nemohl jsem přijít na to, co bych provedl. Všechny úkoly zdarma mám splněné, na většinu členských zase nemám dovednosti, peněz mám podle sebe dost (i když každého, komu řeknu hodnotu svého majetku to číslo totálně rozseká a začne se bláznivě smát), lehké deníky úspěchů už mám taky za sebou a neživotné trénování dovedností mě už taky nebaví. Pro zajímavost jsem otevřel svůj seznam úkolů a zjišťoval, jestli mě něco nezaujme. "Tak, copak tady máme?", řekl jsem si pro sebe. "Další Plátek Šunky - to zní dost divně, Zpět k Mým Kořenům - o stromy se fakt nezajímám, Mořská Nemoc - no tak to mi je špatně už teď, Studená Válka - historii moc nefandím, Pouštní Poklad - na to nemám ani jednu dovednost, škoda, Pomatené Mysli - to je jako úkol?!, Zapomenutelná Historka Vožralýho Trpaslíka - konečně rozumnej název, Báječné Vzpomínky - pche, Velká Mozková Loupež - hej, to je jak z toho filmu, Země Skřetů - těch mám plný zuby i tak, Tvoříme Historii - to by stálo za to, zapsat se jednou pro vždy do historie!, Postrádám Svou Matku - ty vole to je moc, kde na ty názvy chodí?" Úkoly jsem radši zavřel, ale pár mě jich celkem zaujalo.

Nakonec jsem se přenesl na dálku do města Varrock a zamířil do Velké Směnárny. Všude se potloukalo plno lidí a jako vždy vyřvávali na celé kolo své "nejvýhodnější nabídky", v horším případě chtěli peníze zadarmo a podobně. Sem tam bylo vidět, jak někdo dělá upotávky na šmelinářské klany a snaží se nalákat důvěřivé ovce do svého stáda. Jo a od té doby, co pod městem otevřeli tu novou dráhu do Keldagrimu se tu nedá ani v klidu odpočinout - ty blbý trpasličí vozejčky jsou hlasitější než metro! Za pár minut pobytu na tomto rušném tržišti jsem zahlédl nějakého hráče, co měl obrovský obouruční meč a tvářil se hrozně drsně. Přišel jsem k němu a řekl: "Zdar, máš celkem boží meč, kdes ho sehnal?" On mi na to: "Neříkej že nevíš, kde se dají sehnat Boží Meče?"
"No počkej, jak se ten meč jmenuje? Já ti jen řikám, že je boží, jako hustej!"
"Jak to myslíš, jo počkej, celým názvem je to Zamorakův Boží Meč."
"Drsný, meč opravdovýho boha. Půjčíš mi ho na chvilku? Chci si ho zkusit," navrhl jsem mu.
"Ale to není vyloženě Zamorakův meč, slyšels vůbec někdy o Podzemí Božích Válek?" pokoušel se vysvětlovat drsně vyhlížející týpek.
"Myslím že ne, nejlepší jsou totiž Varrocké Stoky, tam chodím na krysy a kostlivce."
To už se neudržel a začal se smíchy válet po zemi.
"Vůbec nevíš co je dobrý," namítl jsem. "A co ten tvůj meč, můžu si ho na chvilku půjčit, třeba tak na 24 hodin?"
"No, vzhledem k tomu že trénuješ adamantovým palcátem na krysách, tak mi něco říká, že jsi ještě docela začátečník. Ale pokud máš dost peněz, řekněme 30 tisíc na hodinu, není problém," usmál se spiklenecky.
"Ses zbláznil?! Tři čtvrtě mega za nějakej blbej Boží Meč? To bych si za to mohl koupit třeba tisíc adamantových zbrojí! Pokud bych teda měl tolik peněz samozřejmě."
"Víš co, stejně by ti byl na nic, když nemáš Útok 75. A jestli říkáš 720K hodně peněz, tak jsi totální začátečník!"
"Jasně, a ty seš konečník, sbohem!" řekl jsem mu a naštvaně jsem odešel směrem k západní varrocké bance. Ten se na mě jen nevěřícně koukal a ztratil řeč, taky dobře.

Podíval jsem se do své pestré a bohaté banky (nechtějte mi nikdo namluvit že 351 vrbobých polen, desítky každého druhu run, 500 tisíc v hotovosti, pár nezbytností typu česnek nebo gumové kuře a plná runová zbroj je málo!), ale pořád jsem nemohl vymyslet, co udělat. Byl jsem znechucený chováním neživotujících hráčů (nolifing - doslovný překlad, pozn. autora) a hra mě celkově přestávala bavit. Tvůj čas nadešel!, zaznělo mi kdesi v hlavě. Nechápal jsem, co to bylo a nevěnoval jsem tomu pozornost. Kruh se uzavírá! Přestaň s tím, dokud je čas! Teď už mi bylo jasné, že se mi to nezdálo. Ale kdo nebo co to bylo? Začal jsem s kouzlem teleport domů, ale nějak jsem se nemohl soustředit, křída mi vypadla z ruky a zlomila se. "K čertu!", zaklel jsem. "Teď abych zase plýtval svýma cennýma runama!" Chtě nechtě jsem tedy vytáhl z banky jednu runu zákona, jednu runu země a tři vzdušné. Tentokrát teleport proběhl celkem bez problémů, až na to, že jsem přistál na něčím štěněti. To hlasitě zakňučelo a pak zmizelo. Buď jsem ho rozšlápl, nebo si ho majitel stačil přivolat, to nevím. Potvrdila se druhá teorie, protože jsem si uvědomil, že je to jen hra a nemůžu tu rozšlápnout ničí štěně. Tak je to správně, jen tak dál, bojuj!

S podivným pocitem a hlasitým supěním jsem se vyškrábal až skoro na vrchol Lumbridgského hradu k bance a napadla mě jediná myšlenka: ukončit tohle trápení sebevraždou - skočím z hradeb a bude po všem, ne? "Co je to za kravinu, jen by ses potom oživil z druhé strany před hradem! Mysli!" Tento vnitřní hlas mi začal lézt na nervy, protože jsem se ho zatím nesnažil chápat. Už jsem se odhodlal - vzal jsem si na sebe svoje nejdražší věci (runovou zbroj), abych upoutal pozornost kolemjdoucích a přiblížil se k okraji hradeb. "Já skočím! Život pro mě už nemá smysl, vůbec mě už nebaví!" Tohle jsem v různých variacích opakoval asi pět minut, až se udělal kolem mě velký zástup lidí, ale nikdo se neodvážil přijít přímo ke mně, protože jsem vyhrožoval, že když se mě někdo dotkne, skočím hned. Z davu se ozývaly výkřiky jako "Prosím, nedělej to, budeš nám všem chybět!" nebo: "Nedělej to, kdo to bude uklízet dole?" a taky: "Tak už to neprotahuj a spadni tam, stejně na to nemáš!" Prober se sakra už, vždyť je to jen blbá hra!!!, ozýval se hlas čím dál naléhavěji. Začínalo mi to docházet - vždyť si tu všichni včetně mě pletou hru s realitou - jak můžu spáchat sebevraždu ve hře, když se to zaprvé jen tak nedá a mám nekonečně mnoho životů? Celý dav bere vše hrozně vážně (až na pár vtipálků), jako by moje herní postava byl živý člověk. No jasně - ten vtíravý hlas je moje podvědomí, co se mě snaží vyrthnout ze spárů závislosti na té hře, dokud ještě můžu! Najednou mi přišlo vše tak prosté, uvědomil jsem si že "já" nejsem ta průměrná postava na obrazovce, ale ten člověk, co před tím sedí a marní tak svůj život. Celou tu dobu jsem byl tak vtažen do hry, že jsem žil jen vitruální život a z reálu nevěděl skoro nic - i přes den jsem myslel jen na to, až zase zapnu RuneScape a budu hrát pozdě do noci. "Počkejte, vy nic nechápete!", napsal jsem v chatu hry. "Já se takhle nemůžu zabít a navíc je to jen herní postava, ne člověk! Takže opravuji své prohlášení na to, že končím s hraním!" Výborně, už jsi z toho skoro venku.

Dav najednou utichl a za chvilku se začaly ozývat dva názory: "To je fakt, moc jsme se do toho zažrali!" a "Co to kecá, každej se tu může zabít a je konec!" Zkusil jsem jim ještě promluvit do duše: "Opravdu to, co teď vidíte, není realita, ale jen počítačová hra! A vy nejste ty postavy, jak si pořád ještě někteří myslíte, ale vy jste lidi, co té hře propadli a považují ji za svůj život! Musíte si to uvědomit, jinak nikdy neprožijete reálné věci a plno radostí vám unikne." Některé postavy začaly souhlasně přikyvovat (pomocí emoce Ano), a proto jsem pokračoval: "Online hry samy o sobě nejsou zlo, ale musíte vědět, kdy přestat, nemít na hru myšlenky 24 hodin denně a nemyslet si, že jste vaše postava. Potom je vše bez problémů a svůj opravdový život prožijete, namísto abyste ho protrpěli jen za tím účelem usednutí k další porci hry. Zkuste si tohle všechno uvědomit a zjistíte, že opravdový život je hrou nepřekonatelný. Věřím, že si z toho všichni, co tu stojíte, vezmete nějaké ponaučení a hraní aspoň omezíte, pokud se nerozhodnete jako já - přestat úplně. Neříkám, že si podobnou hru, nebo dokonce i RuneScape v životě nezahraju, ale chci prostě začít nový život, ten reálný..." Po těchto slovech pronesených prostřednictvím mé postavy se ozval potlesk a jásot. Všichni přítomní už akceptovali můj názor a byli rádi, že jim někdo otevřel oči.

Hráči tento proslov pojmenovali Velká Říjnová Lumbridgská Revoluce a postava Neznámý zařátečník se proslavila po celém světě. Na internetu se dokonce objevily fotky mého projevu a říká se, že to prý někdo i natočil, ale to si už nejsem jistý. Rozhodně si tento den budou všichni ještě dlouho připomínat. V souvislosti s tím jsem si před skončením hraní přejmenoval postavu na Známý začátečník.

© Olomouc2, 2009.

------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky k vydání: není to zrovna typická fraška ve stylu první knihy, ale chci už příběh uzavřít příští kapitolou a musel jsem si pro to "připravit parket". Příběh nezobrazuje žádnou opravdovou postavu ze hry ani nenaráží na žádného člověka. (pokud ano, tak maximálbně skrytě :)) Pokud máte k příběhu co říct, můžete buď využít Návštěvní knihu, ShoutBoard, nebo komentáře. Tato kapitola může sloužit i trochu jako varování před závislotí na onlinovkách, ale nebyl to rozhodně primární účel. Psal jsem to s cílem pobavit lidi a ukázat, že i humorný příběh může být o něčem jiném, než na co jsou čtenáři zvyklí. Uvidím, jaké budou ohlasy.

Dodávám anketu, protože nikdo nekomentoval příběh:

Kapitola osmá - Zabiják draků by Kane

Podávám hlášení o mém dalším zajímavém dni.

Tak sem se rozhodl, že si dneska udělám jeden z posledních úkolů co mi chybí, obávaný "Zabiják draků".

Šel jsem teda do Cechu Šampiónů, kam jsem byl nedávno přijat, i když nechápu co jim trvalo tak dlouho na tom poznat, že jsem hoden členství v cechu. Asi to je tím, že na členství potřebuji 32 úkolových bodů. Tak dost keců a jdeme k věci - z Varockého náměstí jsem si to namířil na jih. Po cestě sem našel skvělou putyku, ale nikde mi neřekli, co tam čepujou. Jakmile jsem vyšel jižní branou, viděl sem spousty temných magičů. Radši jsem je ignoroval a rázoval jsem si to dál do cechu, tam jsem se taky po pár metrech dostal. Šel jsem se zeptat cech mistra jestli nemá nějaký kyrys vyrobený z runového kovu. Odpověděl mi, že prý nemá, ale ať se prý v Edgevillu poptám po Rytíři Oziachovi, prý nějaké má. Tak jsem se vydal za panem rytířem. Přišel jsem do edgevillské banky a potkal jsem tam velice oblečeného hráče jménem Kane123654. Tak jsem se ho zeptal, jestli neví kde bych našel rytíře Oziacha. On se ke mě otočil a pravil:"Jasný, bydlí na severozápadě vesnice, skoro u hranice divočiny." Tak jsem mu poděkoval a vydal jsem se za panem rytířem. Slušně jsem zaťukal a vstoupil a řekl jsem, že mě sem nasměroval cech mistr z cechu šampiónů, že zde prý seženu runový kyrys. On mi na to řekl, že abych mohl nosit tuto zbroj, tak musím splnit zkoušku odvahy...Tak jsem se začal vyptávat a prozradil mi, že musím Zabít draka Elvarga. Řekl jsem mu, že do toho teda jdu a on mi dal na rozloučenou pár rad a klíč od Melzarova Bludiště.

Tak jsem si sbalil svý saky paky a šel jsem na to. Během mého rozhovoru s Kane123654 mi řekl ať si ho přidám do listu přítel a napíšu mu, když bude potřeba. Tak jsem se ho zeptal, kde že najdu nějaké Melezarovo Bludiště. Po dlouhé cestě sem ho nakonec šťastně našel, ale málem sem se k němu nedostal, protože sem potkal na poli jižně od Faladoru spousty nebezpečných skákajících hlávek zelí. Odemknul jsem dveře a podle rad jsem začal mlátit krysy a tipovat dveře - takhle myslel jsem že sem tam strávil mládí, ale nakonec jsem se dostal k souboji s šíleným Melzarem. Vzal jsem na něj svojí runovou šavli a zapnul motlitbu na ochranu proti kouzlům a šel jsem si ho podat. Po dlouhém a úmorném boji jsem ho zdolal a k mému údivu z něho spadl další klíč. Tak jsem ho opatrně strčil do klíčové dírky a otevřel dveře a najednou na mě vybafnul obrovský Lávový démon. Pustil jsem se do tuhého boje s ním, při kterém jsem bohužel snědl spousty mých výtečných humrů. Když sem z mrtvoly démona vyhrabal klíč, tak jsem se vydal vítězoslavně otevřít truhlu, ale málem jsem jí mezi tím vším harampádím nemohl najít - hlavně že se všude válely prázdné baňky na lektvary. Tak jsem nakonec našel první část mapy a hurá na další.

Druhou část jak jsem zjistil ukradl goblin, ale asi se mu to moc nepovedlo, protože ho brzo po tom čapli. Tak jsem si to štrádoval do Port Sarim, po cestě jsem se prošel po molu a všude tam překáželi nějaký rackové. ve věznici jsem ho našel v té nejzatuchlejší cele úplně na konci. Nahodil jsem s ním řeč o mapě a on mi řekl: "Ty Začátečníku dám ti jí za 10 000 zlatáků" Tak jsem se naštval protože mi řekl začátečníků a ještě 10 000zlatých za cár papírů... vyděračství. Tak jsem vytáhl svůj mocný Vrbový luk, nasadil jsem bronzové šípy a začal jsem do něj přes mříže střílet. Stráž spala a vůbec netušila. Po několika, takových 20, výstřelech jsem ho konečně zabil a během toho se mi zvednula moje dovednost lukostřelby na 22. Ale pak jsem zjistil, že si nemůžu jít tu mapu zvednout, protože za mříže se nedostanu a ani tam nechci, nejsem přeci žádnej kriminálník. Naštěstí šel kolem Kane123654 tak jsem se ho zeptal na radu a on mi řekl že mám použit kouzlo "telekinetické sebrání" na 31. úrovni magie, poté mi na to dal runy a já si s ním poprvé vyzkoušel, jaké to je mít od někoho asistenci. Úžasný pocit, jak jeho duše a schopnosti vlétly do mé osoby. Tak jsem to pomocí kouzla čapnul, poděkoval jsem mu a štrádoval jsi to pro další část mapy.

Info o další části mapy prý najdu na horách. Tak jsem se vydal do Ledových hor nad trpasličími doly. Při cestě nahoru jsem si málem několikrát nabil zadek a párkrát taky doopravdy. Po úmorné cestě sem se dostal ke stanu, ve kterém sídlí nějaké podivné stvoření jménem Oracle. když sem jí řekl, že hledám kousek mapy, dala mi pár hádanek a ať se starám. Tak jsem se šel poptat do Velké Směnárny a tam jsem zjistil že poslední kus je v truhle v dolech u hamižných trpaslíků, a abych se dostal ke truhle, musím na očarovné dveře hodit tyto věci : nějakou kouzelnickou bombu (chlast), pak kus toaleťáku, klec na chytání humrů a nedodělanou misku. Tak jsem si asi za 300 zlatých opatřil tyto věci(hrozný vyděračství když je krize!!). Dorazil jsem k očarovaným dveřím a začal po nich házet ty blbosti. Jakmile dopadla poslední věc, začaly se pomalu bez vrzání otevírat.tak sem tam vběhl, vyraboval truhlu s mapou a šel jsem si složit mapu.

Po složení mapy jsem si šel do přístavu pro loď, nikdo mi jí nechtěl půjčit, tak jsem jí musel koupit za celých 2000 zlatých. A ještě byla děravá, tak jsem si v bance vzal pár prken, trochu hřebíků a kladivo a šel jsem opravovat. Samozřejmě jsem si narazil prst. Tak už mám loď i mapu i výbavu, už jenom kapitán chybí. Vydal jsem se do vesnice jménem Draynor. Tam jsem šel za starým kapitánem Nedem. Ten řekl že mě tam odveze, po lehkém přesvědčování. Ještě jsem si došel ke Knížeti z Lumbridge pro štít proti dračímu dechu,nechápu ale k čemu mi bude poškrábanej oranžovej štít... no uvidíme.

Konečně na moři ke konci plavby když jsem zahlídl pevninu se najednou nad námi objevil mocný drak Elvarg, podpálil nám loď a zabil plavčíky a já upadl do bezvědomí. Po čase, nevím jak dlouho to bylo, se zvednu na pláži ostrova Crandor, který jsem před Drakovým útokem viděl z dálky. Tak jsem proběhl kolem mechových obrů a "lejsrových" démonů do sopky a tam měl nadejít čas souboje. Před vstupem k drakovi jsem si loknul z lektvarů na sílu,útok a obranu. V batohu jsem měl pár mečounů a humry. S drakem jsem svedl ukrutný boj, při kterém jsem málem umřel, ale odnesl jsem si jen škrábance a popálenou zadnici. Po tom co se Elvarg svalil na zem, tak jsem mu usekl hlavu jako důkaz pro rytíře Oziacha, že jsem ho vážně zabil.

Po přinesení trofeje mě pochválil a řekl, že si od něj můžu koupit runový kyrys a kyrys z kůže zeleného draka. V cechu šampiónů jsem ohlásil svůj úspěch a dostal jsem 2úkolové body Spoustu zkušeností do síly a obrany. a Také možnost používat runový kyrys a kyrys z kůže zeleného draka.

Zase příště při dalších zajímavých zážitcích.

 

Začátečníka pro vás sepsal Kane123654.

Speciální poděkování pro Olomouce2 za zveřejnění na jeho bloku.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky k vydání tohoto dílu: opravdu jsem to nepsal já, ale jeden známý, který vystupuje pod nickem Kane123654 (můžete ho znát z reakcí u příspěvků na mém blogu). Domluvil jsem se s ním přes ICQ, že napíše další díl, akorát mu to zkomplikoval pokažený počítač a ztráta první verze příběhu. Proto se vydání takto opozdilo. Psal to v poznámkovém bloku (zajímavý styl psaní :)) a pak mi to včera poslal mailem, ale jeho verze obsahovala tolik chyb, že bych se styděl to uveřejnit v nepozměněném stavu (nic proti němu, ne každý ovládá jazyk na vysoké úrovni; on je zase třeba lepší než ostatní v jiných oblastech, ale to sem nepatří :D). Dnes jsem tedy přibližně hodinu strávil opravováním gramatických a stylistických chyb, které byly nahusto v každé větě. Ještě že nejsem žádný češtinář, protože to by mě asi odrovnalo (má výhodu ve škole, že svým stylem psaní úplně omráčí učitelku :D). Upřímně jsem nikdy neviděl text s více chybami, ale naštěstí mi práci hodně ulehčil Word, který nabízel automatické opravy. ;) Nicméně po obsahové stránce se mi díl zdá kvalitní, a proto jsem se ho rozhodl změnit v přijatelnou verzi a uveřejnit jako pokračování mnou psaných příběhů. :) To tu nepíšu, abych urazil nebo zesměšnil autora, ale aby si uvědomil, že poslat takový text k vydání přidá hodně práci tomu, kdo to publikuje. :) Každopádně doufám, že se vám jeho díl líbil a neodrovnáte to v níže uvedené anketě. :) Kdybych nevěřil v úspěch jeho kapitoly, nikdy bych to nevydal... ;)

Poznámka pro Kaneho: rád bych to s tebou probral podrobněji a dal ti pár dobře míněných rad, abys v případě další tvorby zlepšil i formální stránku. :)

Hodnotící anketa:

Kapitola sedmá - Začátečník '09

Už je tomu celou věčnost, co jsem zapnul hru RuneScape, abych vás pobavil svými neobvyklými zážitky. Proto jsem se to rozhodl změnit a přináším vám report z mé včerejší herní seance (neplést s duchařskou seancí).

Dnes jsem se připojil na svůj neoblíbený svět 1, kde je vždy plno šašků vyvolávajících nesrozumitelné věci typu: "Prodám 100k javor dlouhých (u) minimální cena" (ano, opravdu to takhle debilně říkají, ale kdo má k čertu vědět co je to "k", "(u)" a "javor dlouhej"?!), nebo "Koupím D plosm za 20M" (to si snad dělají srandu, ne?! "D Pl8"?! To je nějaká hip hopová skupina, nebo co? Došlo mi, že se určitě pokouší o obchodování s opravdovým světem a ohlásil jsem zneužití pomocí toho nevzhledného tlačítka na spodním okraji obrazovky). Hned po připojení jsem byl zahlcen podobnými nevyžádanými zprávami, a proto jsem si vypnul veřejný rozhovor.

Na tento proklatý svět jsem musel jen kvůli tomu, že jsem potřeboval nový mithrilový krumpáč, protože svůj předchozí jsem zahodil neznámo kam, nebo jsem ho možná někomu zarazil do hlavy, to už fakt nevím. Začal jsem tedy vyvolávat "Koupím mithrilový krumpáč za 5 tisíc!" - aspoň jsem si myslel že to vyvolávám, ale žádný text se mi nad hlavou neobjevil. Potom mi to došlo - no jasně, vždyť jsem si vypnul veřejný hovor! Nechal jsem ho tedy na truc vypnutý a čekal na obchodní nabídku. Za chvilku ke mně přišel nějaký týpek v plné runě (minimálně tomu tak všichni říkají) a něco si začal mumlat pro sebe. Zapnul jsem tedy hovor, abych věděl co to mele. Říkal cosi o tom, že nabízím zbytečně moc a že si to mám radši koupit v trpasličím dole nebo ve velké směnárně. Já jsem svou nabídku obhájil tím, že nejsem tak chudý jak on a chci svůj krumpáč co nejrychleji. Zeptal jsem se ho, jestli teda ten krumpáč má, ale on že ne. Tak jsem ho poslal do řiti s tím, že mi nemá co kázat, když mi nepomůže.

Asi po půlhodině nudného čekání se konečně objevil zámožný obchodník z jihu (poznal jsem ho podle fezu a pouštního oblečení) a ukázal mi "mnohem kvalitnějsí a hodnotnější" adamantový krumpáč, dle jeho slov za pouhých 20 tisíc. Protože jsem si byl jistý, že nekecá a že zelený krumpáč je prostě víc sexy než tmavě modrý, ani chvíli jsem neváhal a koupil ho rovnou za 25 tisíc, abych ukázal že na to mám. Obchodník s potlačovaným smíchem poděkoval a poté rychle utekl, asi říct o mém nezměrném bohatství kolegům.

Poté jsem se konečně z toho přiblblého světa odpojil a napojil se na svět 666. Cože? Já řekl 666? Myslel jsem samozřejmě 66, trochu mi ujela ruka na šestce. Odpotácel jsem se do východní faladorské banky a vyslechl si zajímavý rozhovor hráčů Magic Bus1 a Whisky 24:
"Tyjo, víš že Olomouc2 prej končí?" prohlásil Whisky.
"Jasně, chtěl jsem po něm proto účet, ale nechtěl mi ho dát, skrblík jeden," odvětil mu Magic Bus.
"Se nediv, když do toho dal 5 let úsilí a tolik peněz za členství."
Potom jsem je špatně slyšel, tak jsem se nenápadně přiblížil až k bankovní přepážce a předstíral, že něco hrozně důležitého hledám (doprovázel jsem to občasným "Kam jsem to k čertu dal?" a "Kde to je?!"). Naštěstí mě však nepoznali, protože jsem přece neznámý. Dal jsem se radši do předstírání výroby luků, protože se po mně všichni začali ohlížet, když jsem podesáté vykřikoval "Kde to do prdele mám?!". Poté jsem triumfálně vytáhl z banky nůž a vrbová polena a zvolal na celou banku: "Ha, já věděl že tě najdu! Zlobivej nůž!" Jeden z hráčů se na mě nechápavě díval a s mumláním připomínajícím "ti dnešní začátečníci" odkráčel pryč. Poté jsem se zase začal soustředit na rozhovor dvou Čechů, dál předstírajíc výrobu dlouhého vrbového luku.
"Mimochodem, víš že ho pomlouvala Iwona6?" spustil Magic.
"Ne, to si děláš prdel, že jo?! Vždyť Iwona je takové přátelské čuně, to si o ní nemyslím," říkal mu na to Whisky.
"Nedělám, já jsem si s ní psal na Já Tě Hledám 6 (JTH6) a psala něco v tom smyslu že ON byl to nejhorší, co ji mohlo potkat!" oponoval dál Magic.
"Zní to neuvěřitelně, ale možná máš pravdu - ona je občas popletená a sama neví, co chce a někdy dokonce ani neví, co dělá."
To už jsem měl vrbové poleno tak ořezané, že to vypadalo spíše jako půlmetrové pravítko než dlouhý luk. Chtěl jsem ale slyšet celou konverzaci, a proto jsem předstíral práci dál.
"Nejhorší na tom je, že on je v tom nevinně, protože jí nic špatného neudělal, ani to s ní nemyslel špatně, znáš ho."
"Jojo, Olo je v pohodě, až na ty svoje občasné naštvané nálady," odvětil Whisky 24.
"Máš recht, ale ten účet mi klidně mohl dát..." začal zase Magic.
"Proboha, to sem netahej! Už jsem ti k tomu řekl dost. Díky za tu informaci o Iwoně, to bych si byl nemyslel. Pokud to o něm opravdu říká, tak to nemá v hlavě v pořádku. Pokud sis to ale vymyslel, tak to nemáš v hlavě v pořádku ty. Nebudeme to dál řešit, nemá to cenu - já už musím končit, zdar."
"Nekecám, přísahám. Tak se měj, zdarec."
Jako nezúčastněnému pozorovateli (nebo spíš naslouchateli) mi to moc neříkalo, ale každopádně souhlasím s posledními slovy Whiskyho. Po konci rozhovoru mi v jedné ruce zůstal nůž a ve druhé ruce tužka - akorát bohužel bez tuhy, což je docela podstatná vada. Najednou mě zpozoroval Magic Bus1 a vyjel na mě: "Hej, ty! Že tys nás poslouchal, vše si zapsal tou tužkou co držíš a teď mě pro jistotu chceš zapíchnout tím nožem?!"
Já jsem se na něj nevinně podíval a pronesl: "Co tě nemá, já jsem si tu tužku jen strouhal..."

Konec 17. části.

© Olomouc2, 2009.

Kapitola šestá - Povolávání

Rozhodl jsem se, že splním úkol Vlčí píšťalka a odemču si tak dovednost Povolávání. Úkol spočíval v tom, že jsem jednomu starému druidovi musel pomoci od jednoho přerostlého křečka kříženého s jelenem. Nastřádal jsem vlčí kosti, abych mohl dle jeho instrukcí povolat Ducha Vlka a s jeho pomocí vyhnat otravné monstrum z druidovy pracovny. Úkol byl lehký a krátký, takže mi nedělal problémy. Akorát byl druid hrozně ukecaný a každou hloupost rozebíral 10 minut, jako bych si nedovedl poradit sám. Po dokončení úkolu jsem získal level povolávání 4 a dostal jsem nějaké suroviny, hlavně Zlaté talismany.

Poté jsem se vydal na Horu bílých vlků, abych jich pár zabil a získal kosti na povolávání. Naštěstí mi vlci již nedělali žádný problém, jelikož jsem již natrénoval úctyhodný bojový level 40. Také jsem si pořídil Adamantovou výzbroj a připadal jsem si jako těžkej king. Najednou ke mně však přiběhl hráč jménem T0t4l own4g3 na úrovni 138 a spustil: "Nazdar začátečníku, proč zabíjíš ty ubohé vlky?" Já mu nesměle odpověděl: "Protože potřebuji jejich kosti na povolávání!" On se hlasitě rozesmál a pronesl: "Copak si myslíš, že ti nějaký začátečnický Duch Vlka pomůže v boji? Vždyť ten by mě netrefil, ani kdybych s ním bojoval nahý!" Já mu na to odsekl: "Víš co? Člověk není dobrý hráč, když má nejlepší věci a maximální úrovně. Záleží také na chování a přístupu k ostatním! Toto je hra pro miliony hráčů jako ty. A tímto přístupem je akorát odradíš od hraní..." On se zase potrhle smál a řekl: "Aspoň mě nebou moct předehnat!" Já jsem mu naštvaně řekl: "Ve všem vidíš jen svůj prospěch. Dokonce i v hloupé hře! Lituju tě! Sbal si svého železného titána, Bandosovo brnění, Amulet běsnění, Dračí boty a Ohnivý plášť a kliď se mi z očí! S tebou nebudu ztrácet čas, ty neživoťáku!" Po mých slovech se nabubřelý hráč s mumláním všelijakých nadávek a posměšků pomalu ztratil z dohledu. Minimálně jsem mezitím nasbíral plný batoh kostí a šel jsem do banky v Doupěti zlodějů, abych si vzal nějaké peníze na povolávání.

U Pikkupstixe (divné jméno) jsem si nakoupil Pytlíky na zvířata a Duševní úlomky, které jsou potřeba na každé povolávání. Potom jsem šel dolů k Obelisku a vytvořil 20 Pytlíků Ducha Vlka. Za to jsem získal další úroveň a rozhodl jsem se, že zkusím zabíjet kuřata a pak z nich vyvolat Děsivá kuřata! Vypravil jsem se tedy do Lumbridge pomocí kouzla a na zkoušku si povolal Ducha Vlka. Dost se mi líbil - ta jeho bílomodrá barva byla prostě k sežrání! Vykračoval jsem si to směrem k ohradě kuřat a lidé se za mnou ohlíželi, jako by nikdy neviděli vlka. Když jsem došel ke kuřatům, byli tam 2 hráči. Jeden se jmenoval Arogant Fool a druhý Chicken Slayer. První jmenovaný mě hned oslovil: "Ale, copak tu dělá tak silný hráč jako ty?" Už jsem se chtěl cítit polichoceně, ale jedovatě dodal: "Ty se asi bojíš silnějších oblud, co? Tak jsi přišel zabíjet drůbež. Budeš snad vařit kuřecí řízky, nebo co?" Já mu vtipně odpověděl: "Ne, ale ty si posbírej ty svoje peříčka, udělej si polštář a vyspi se z té své blbosti!" On se jen nadutě zašklebil, posbíral hromádky peří ze země a odkráčel pryč. Že by dal na moji radu? Potom jsem se dal do řeči s tím zabijákem kuřat, který je zabíjel válečkem na těsto. Zeptal jsem se ho, proč používá takovou divnou zbraň a blábolil cosi o Receptu na katastrofu. Sice jsem to nepochopil, ale rozhodně byla katastrofa vidět, jak zabíjí ta kuřata takhle chladně a pomalu. Já jsem je kosil svou adamantovou šavlí, aby netrpěla. Až jsem nastřádal 10 syrových kuřat, vydal jsem se k nejbližším obelisku a proměnil je v Pytlíky Děsivých kuřat. Tato dovednost mě moc nezaujala, protože trénink je hrozně nudný a pomalý. Také je to nákladné na peníze a těch jsem moc neměl. Sice na vyšších úrovních jsou zajímavá zvířata, jako například Teroristický pták, Runový minotaur, Polární medvěd, nebo Sopečný titán. Než bych to však natrénoval, uběhlo by aspoň 10 let. Proto jsem se rozhodl, že povolávání moc dělat nebudu a pokud, tak jen pomalu.

Cestou od obelisku do banky jsem v Taverley narazil na vydavač lístků do cirkusu a protože mě to zaujalo, hned jsem se tam přihlásil. Promluvil jsem si s ředitelem cirkusu, který vypadal jako kříženec slona, nosorožce a krysy. To jsem mu samozřejmě neříkal, ale myslel jsem si to pro sebe. Ten mi dal instrukce a já se tedy pustil do představení. Nejprve jsem zkusil provazochodectví s různými triky na laně. Obecenstvo po mně pořád hulákalo, abych žongloval s balónky, tak jsem to zkusil. Asi se jim to líbilo, tak jsem se uklonil. Zkoušel jsem různé kejkle, jako například stoj na rukou, hvězdu, kotrmelec, skok a podobně. Když jsem chtěl vyzkoušet dlouhý skok, málem jsem spadnul. Už jsem se viděl dole a někde v hrobě. Naštěstí měli lano očarované tak, že se nedalo spadnout. Po krátkém představení mi ředitel dal akrobatickou kapuci a já se vydal na další představení - kouzelnické. Napřed jsem zkoušel teleporty a alchymii. Zkusil jsem k sobě teleportovat činky, ale nějak jsem to neodhadl a jedna mi přistála na noze. Zařval jsem bolestí, ale obecenstvo tleskalo. Asi si mysleli, že jsem to hrál. Potom jsem zkusil proměnit ve zlato kovadlinu, ale kouzlo se nezdařilo a milá kovadlina zčernala ještě víc, než byla. Jako další trik jsem zkusil levitovat kočku. Zvedla se do vzduchu, ale potom jsem nad ní nějak ztratil kontrolu a spadla přímo na tučňáka. Celého ho sežrala a zbyla tam jen trocha krve a peří. Obecenstvo jásalo, protože byli přesvědčeni o tom, že jsou to jen speciální efekty. Potom jsem šel vyzkoušet bojovým kouzlem zničit brnění, ale minul jsem se a trefil jeden podpěrný sloup stanu. Cirkus se opovážlivě otřásl, ale lidé byli nadšení. Tak skončilo moje kouzelnické představení a ředitel mi za něj nedal nic. Proto jsem šel zkusit poslední kousky - střelbu z luku a hod sekerou na terč s člověkem. Nejprve jsem chtěl vyzkoušet vrh na terč. Sebejistě jsem si stoupl na nejvzdálenější značku a vrhl sekeru. Zaryla se do země kousek před cílem. Podruhé jsem šel blíž, abych se trefil. Tentokrát jsem sekerou přeseknul jedno lano ze stanu a severní stěna se začala bortit. Potom se mi povedlo konečně trefit, ale bohužel zrovna do nebohého člověka přivázaného k terči. Trefil jsem ho ale tak šikovně, že jsem ho rychle zabil, takže netrpěl. Potom jsem ještě zbylými hody odrovnal tučňáky, kteří terčem otáčeli a sklidil jsem potlesk. Začínal jsem však pozorovat, že někteří diváci jako by už věděli, že to nejsou speciální efekty, ale má nešikovnost. Nakonec jsem tedy zkoušel lukostřelbu. Poprvé jsem sestřelil jednoho diváka, podruhé se mi kupodivu povedlo trefit zamýšlený cíl, ale potom to bylo jen horší. Nějakým nedopatřením jsem trefil ředitele cirkusu a zbylými střelami jsem rozstřelil dvě podpůrná lana. Bez váhání jsem roztrhl zlatou vstupenku a ještě než mě vynesla zpět do Taverley, viděl jsem padající cirkus a trosky zasypávající diváky i ředitele. To se mi zase jednou něco povedlo... Takže pokud by někdo chtěl jít do cirkusu, tak už bohužel nemá kam. Zatím se s vámi loučím, víc za jeden den už toho asi ani pokazit nejde!

Konec 16.části.

© Olomouc2, 2008.

Kapitola pátá - Střádání majetku

Hned jak jsem se připojil do hry, nestačil jsem se divit a ze samého úžasu mi uniklo: "WoW!" Všiml jsem si totiž, že se značně vylepšilo zobrazení, animace a všechno vypadá lépe. Bohužel jsem se občas zabořil do země, pláštěm mi prosvítaly kusy brnění a podivně se mi zvětšila hlava. Také jsem začal běhat jako komiksová postavička a při boji jsem se divně nadzvedával.Ale vzhledem k tomu, že je to teprve BETA verze, tak se to snad ještě spraví.

Přestal jsem studovat grafiku a pustil se do hraní. Občas jsem se sice nemohl vyznat v novém ovládání, ale snad si zvyknu. Začal jsem tedy přemýšlet, jak si nejlépe a nejrychleji vydělat. Divočina už není co bývala, Lovec odměn nestojí za to, úrovně v těžbě, dřevorubectví, výrobě luků a vlastně všech výrobních dovednostech mám pořád nízké a byl jsem okraden. Co tedy můžu dělat? Potom mě napadlo, že bych mohl zabíjet krávy, procvičit si tak trochu bojové schopnosti a kůže prodávat - prý se za ně platí ve Velké Směnárně slušné ceny - až 120 zlatých za jednu. Bohužel mi z výbavy zbyl jen železný krátký meč a bronzové kroužkové brnění, protože něco jsem předtím prodal a o něco jsem přišel. To mě však nezastaví!

Přemístil jsem se do Mostu přes řeku Lum a vydal se směrem k ohradě s kravami. Když jsem tam došel, stál tam nějaký hráč jménem Phr33 tele 2 lumby a měl na sobě plnou dračí zbroj. Já jsem se ho zeptal, jestli mě zadarmo teleportuje do té "lumby", ale on jen rozčileně odpověděl: "Ty začátečníku! To znamenalo, že jsem byl zabiják hráčů a když byli mrtví, tak jsem je poslal sem. A není to žádné "lumby", ale Most přes řeku Lum, kde právě stojíme." Já jsem ho uzemnil slovy: "To si vyprávěj třeba holubům na střeše, jen jsi prostě lakomý a nechceš mě teleportovat." Ten šel beze slov zabíjet krávy a já jsem se u toho válel smíchy po zemi, protože i když měl dračí meč, tak se v polovině případů netrefil. Já bych se s tím jeho nádobíčkem trefil i do komára! Za chvíli jsem však zjistil, že to není jen tak, trefit se do něčeho, co je velké jako kráva. Jde o to, že krávy jsou dost mohutné a útoky dovedou odrazit rohy. Proto jsem se nestačil divit, jak se vyvinul boj s první krávou. Když jsem ji chtěl seknout do hlavy, tak mi hlavou vyrazila meč z ruky a nemohl jsem ho najít. Potom mě napíchla několikrát na rohy a nemít brnění, tak jsem zase mrtvý. Raději jsem utekl a kráva mě ztratila z dohledu. Potom jsem potkal hráče jménem C0w killaz a zeptal se ho, jak se má správně chodit na krávy. Ten mi zasvěceně začal vyprávět nejlepší taktiku na boj s kravami: "Krávy jsou hrozně těžké a neobratné, proto se při jejích útocích snaž uhnout na bok nebo uskočit. Tak tě málokdy zasáhnou. A pokud chceš provést výpad, tak jedině, když se kráva netrefí a máš přístup k její hlavě. Tak ji můžeš snadno vyřídit jednou přesně mířenou ranou. Pokud se však trefí, máš co dělat s tím, abys to rozdýchal, pokud na sobě nemáš těžké brnění. Někteří je pro jistotu zabíjí z dálky luky nebo kouzly, aby se k nim krávy nedostaly. Ale pamatuj si: čím rychlejší zbraň, tím větší máš šanci, že se trefíš." Poděkoval jsem mu a šel zkusit novou taktiku. Svůj meč jsem bohužel nenašel, ale u jedné krávy se válela bronzová dýka, tak jsem ji sebral a trochu očistil. Asi ji někdo zahodil, protože byla stará. Napadla mě ještě jedna finta - zaútočit na krávu zezadu. Sice jsem ji trefil, ale moc zranění to nezpůsobilo. Když po mně vyrazila, uhýbal jsem na všechny strany a opravdu mě skoro nemohla trefit. Já jsem se však taky netrefil. Bojovali jsme asi dvě minuty, když v tom do mě kráva plnou rychlostí vrazila a rohy se mi zapíchly až do kůže. Neváhal jsem však a dýku jsem ji zapíchl do krku a kráva pomalu klesla a byla mrtvá. Kdyby to nebyl RuneScape, musel bych ji nyní stáhnout z kůže, opracovat maso a kosti vyhodit. Ale jelikož je to jen hra, tak se kráva proměnila v kůži, maso a kosti, které rád pohřbívám. Kůže jsem tedy sbíral na výdělek a maso si pekl na ohni, který tu občas nějaký dobrodruh zapálil. Jednou při pohřbívání kostí se objevila podivná postava zahalená v černém a začala na mě útočit. Já se však nezalekl a jen jsem jí řekl: "Vrať se zpět do Děsnýho bijáku, kam patříš!" Duch z toho byl celý zmatený a já využil času k útěku. Potom jsem se vrátil k lovu krav. Nyní jsem už věděl, jak na to a krávy padaly jako důchodci, kteří zapomněli hole doma. Brzy jsem nasbíral plný inventář kůží a vydal se do Varrocké směnárny na prodej. Po cestě jsem však potkal Plus Sticka22, který mi nabízel, že ode mě odkoupí kůže hned. Ptal jsem se ho na cenu a on velkoryse odpověděl: "Normálně to vykupuji za 110, ale že jsi to ty, dám ti 100! Ber nebo neber." Já jsem mu jen řekl, že na ty své šmelinářské podfuky mě nenachytá a šel jsem dál.

Když jsem došel do Velké Směnárny, dal jsem všech 28 kůží prodat za maximální cenu (130) a okamžitě mi přišly peníze. Získal jsem pěkných 3640 zlatých a byl jsem spokojený. Někdy si tam zase zajdu a jistě budu v balíku. Nakonec jsem ještě narazil na hráče Good Man29, který mi zadarmo dal ocelový štít. Velice jsem mu poděkoval a ke štěstí mi už nic nechybělo.

Konec 15.části.

© Olomouc2, 2008.

 

Úvod pro ty, kdo nikdy neslyšeli o tomto příběhu: legrační příběhy neznámého začátečníka parodují svět RuneScape očima neznámého začátečníka (není tím myšlen žádný konkrétní hráč, ale někdy se v tom jistě i někdo najde :) ) a zakládají se na doslovných překladech anglických názvů a slovních hříčkách. Také tu najdete různá přirovnání a metafory, popřípadě zakomponování aktuálního dění. První díl byl zhotoven před necelým rokem. Poté jsem psal, dokud byly nápady a čas. Nyní budu mít zase trochu času, tak se vracím se začátečníkem! :) Upozornění: někdy se může stát, že budou některé věci a levely nepřesné nebo opakující se, protože se jedná pouze o volná pokračování a mnohé věci jsem sám pozapomněl...

Kapitola čtvrtá - Začátečník vrací úder

O pár měsíců později...

Tak vy jste si mysleli, že jsem přestal hrát, co? Nebo že jsem se přemístil na jinou hru, kde bych mohl ukázat své začatečnické dovednosit. Pcha, není tomu tak! Jen jsem měl nějaké povinnosti v opravdovém životě, nebo jak vy říkáte zkratkou - RL. Nyní jsem zpět, abych vám ukázal, jak se (ne)hraje RS. Můžete se těšit na moje další vyprávění z posledních zážitků.

Stál jsem v bance ve Vesnici jasnovidců a napadlo mě, že půjdu trochu natrénovat Rozdělávání ohně. Tuto dovednost jsem měl pořád na úrovni 1, protože je prakticky nevyužitelná. Je to jen takový doplněk, jak si zvýšit celkovou úroveň. Popadl jsem zápalky (to by mě zajímalo, jaktože v té době znali sirky) a vzal jsem si pár polen z banky a sekeru, kdyby byla potřeba doplnit dřevo. Vyšel jsem před banku a zkusil zapálit první polena. Bohužel se nedařilo, protože moje sirky snad vyrobili někde v Asii z bůhví čeho, protože se lámaly, špatně chytaly a pálily do rukou. Žádné Safety matches z USA to vážně nebyly. Jednotlivé zápalky se mi lámaly jako kosti nemocného osteoporózou a pomalu, ale jistě se pode mnou tvořila hromádka zkažených sirek. Nějak jsem si však neuvědomil, že je nebezpečné stát na tolika sirkách, byť zlomených. Když mi totiž konečně asi 30. zápalka chytila, vzňaly se všechny sirky kolem a podpálilo mi to oblečení. Naštěstí šel kolem farmář s konví a řádně mě pokropil, volajíc: "Ti dnešní demonstratni jsou hrozní! Pořád by se jen protestně upalovali. Kdo je má sakra pořád hasit?" Začal jsem se bránit, že jsem to neudělal schválně a že mu děkuju, ale on si mumlal něco pod nos a vyrozuměl jsem: "Jasně, kecy, kecy... pojď Jeniffer." Když jsem se za ním otočil a hledal onu Jeniffer, viděl jsem jen větší slepici, která ho následovala. Čekal jsem totiž, že uvidím nějakou ženu, ale některé jsou bohužel ještě horší než slepice. Že by se ta jeho proměnila? Kdo ví...

Poté jsem pokračoval v bezcílném zapalování dřeva. Tentokrát se mi povedlo zlomit už jen 28 zápalek a šalamounsky jsem je házel na bok, aby mi zase nechytily. Udělal jsem za několik minut dlouhou řadu ohňů a získal tak 3 úrovně. Najednou ke mně přišel člověk s přezdívkou Thief007 a nabídl mi, že mi za 3,000 zlatých prodá americké zápalky. Asi mě sledoval a viděl, že se moje lámou. Bohužel jsem měl jen 2,578 zlatých, ale prodal mi to i tak. Možná měl dobré srdce. Když jsem však zkusil svoje nové zápalky, tak jsem zjistil, že jsou naprosto stejné, ne-li horší. V duchu jsem ho proklínal a pomyslel jsem si, že jeho srdce by bylo dobré maximálně na talíři. Ne že bych jedl lidi, ale za takový obchod bych ho nejradši zabil. Podobné zápalky se totiž dají koupit v každém obchodě za jeden zlatý. Dotrénoval jsem tedy na úroveň 5 a mohl jsem zapalovat dubové dřevo. Hlasitě jsem se zaradoval, jak dobře hoří. Slyšel to ale hráč jménem Richguy1 a vysmál se mi, že prý nejlépe hoří Kouzelné dřevo. O takovém dřevě jsem jen slyšel, že je drahé a vyrábí se z něj ty nejlepší luky a řekl mu: "No, jen si to zapaluj ty troubo, když nevíš co s penězma. Já si zůstanu u svých dubů." Ten jen odpověděl: "Sám jsi trouba, takhle budeš dělat úroveň 99 sto let!" Raději jsem to nekomentoval, protože vysvětlovat mu, že nechci 99 by ho asi zabilo.

Potom jsem se tedy pustil do kácení dubů svou novou Adamantovou sekerou, kterou jsem jednou našel v pokladě. Byla tam ještě jedna taková červená vytržená stránka, ale tu jsem jednou přidal do ohně, protože vytrhané listy z knih vážně nepotřebuju. Po pár minutách kácení mi něco spadlo na hlavu. Bylo to ptačí hnízdo. Chtěl jsem ho zahodit, ale zahlédl jsem v něm něco třpytivého. Byl to safírový prsten! O takovém bohatství se mi ani nesnilo. Hned jsem si ho navlékl na prst. Nakácené dřevo jsem vždy hned spálil, abych měl místo na další. Sice to nebylo nic zábavného, ale jak jsem se do toho dostal, šlo to samo. Najednou se strom proměnil v podivnou obludu a chtěl jsem ji seknout, ale bohužel mi poškodila sekeru. Za mohutného klení jsem do ní ještě párkrát zabořil sekeru, ale nemělo to žádný efekt. Tak jsem skončil bez své dobré sekery a okradený o dva a půl tisíce. Na opravu jsem bohužel neměl, protože jsem nevěděl, jak vydělávat. Pro dnešek mi to stačilo a hru jsem vypnul.

Konec 14.části.

© Olomouc2, 2008.

 

Kapitola třetí - Zkušenosti s kouzelnictvím

Po nudné Výrobě luků jsem zamířil do Velké Směnárny, kde jsem si prohlížel všelijaké cizokrajné zboží - koření, desítky druhů bylin, různé dřevo, rudy, vzácné kovy, rozmanitá brnění a mocné zbraně. Zaujaly mě hliněné destičky s různými písmeny a obrázky. Napadlo mě, že by se z toho dala skládat různá slova, asi nějaká puzzle. Na jedné destičce bylo V, na druhé F, na další A, na jiné W a také mě zaujalo C. Koupil jsem si tedy od každé jednu a pokusil se poskládat něco smysluplného. Vyšel mi jen zkomolený pozdrav CAW, nic jiného jsem z toho ani za boha nemohl složit. Sebral jsem tedy W, A, ale když jsem zvedal C, nějakou náhodou mi upadlo a stalo se několik zvláštních věcí...

 

Tabulka se rozprskla a zmizela a najednou jsem cítil, jako by mne něco vtáhlo do země a nevěděl jsem, co se děje. Asi po pěti sekundách jsem se vynořil u nějakého plotu, kolem kterého bylo hodně fontán. Bylo tu plno lidí, kteří najednou zfialověli, zmenšili se a objevili se o kousek vedle. Absolutně jsem z nich nechápal. Zeptal jsem se jich, co to pořád dělají, ale nikdo neodpovídal. Až po pár minutách mi jeden řekl: "Trénujeme Kouzelnictví ty začátečníku!" Kouzelnictví? To jsem ještě neslyšel, asi nějací blázni, co uvěřili pohádkám a myslí si, že dovedou čarovat. Ale potom jsem si vzpomněl na záhadnou tabulku a začal jsem mít tušení, že možná opravdu nějaká kouzla existují...

 

Potom jsem se vydal na západ a narazil na vesnici, kde se procházelo několik proroků. Zamířil jsem do banky a potkal tam člověka jménem Freakymisko. Tak jsem ho pozdravil a hned mi začal líčit svoje zážitky ze zabíjení monster, že našel mnoho pokladů, zbohatnul jen na tom, co získal jako kořist a také mi vyprávěl, jak bylo dříve RS jiné. Vím, že je na tom něco pravdy, protože všechno se mění a nic nezůstává napořád stejné. Potom mi dal jako dárek Adamantovou sekeru a poděkoval jsem. Jelikož jsem už vícekrát trénoval Dřevorubectví, mohl jsem sekeru používat na kácení, bohužel na boj ne, to je divné. Vypravil jsem se tedy kácet duby. Ve Vesnici proroků bylo hodně stromů, takže se tu trénovalo jedna báseň. Odnosil jsem několik várek dřeva do banky a potom se stalo něco zvláštního. Ze stromu vypadlo ptačí hnízdo a spadlo mi na hlavu. Až jsem se vzpamatoval, tak jsem ho zvedl a podíval se dovnitř. Našel jsem v něm kouzelně vypadající semínko a později se dověděl, že je velmi drahé. Najednou se u mě zastavil nějaký dobrodruh, nakreslil kolem sebe křídou čáru, začetl se do nějaké knihy a zmizel! "Co to ksakru zase bylo?" Ptal jsem se sám sebe. Šel jsem tedy do banky a ptal se, co má znamenat to, když někdo nakreslí kruh, začte se a zmizí. Nějaký člověk ve směšných róbách mi pověděl, že je to nejzákladnější verze přemísťování. Dá se to prý použít, pokud nechceme celé dni jít za svým cílem a chceme si to trochu urychlit. Také mi řekl, že takové jednoduché kouzlo zvládne každý. Poděkoval jsem za rady a šel před banku, abych si nově nabyté znalosti vyzkoušel.

 

V kapse jsem našel kousek křídy a z batohu vyhrabal zvláštní knihu, o které jsem ani nevěděl, že ji mám. Pokusil jsem se tedy namalovat kolem sebe kruh, ale povedlo se mi to vytvarovat jako šišatou neurčitou věc. Nenechal jsem se odradit prvotním neúspěchem a zkusil to znova. Teď už se mi povedlo kruh nakreslit, ale jak jsem si do něj sedal, přišlápl jsem si plášt a natáhl se na zem. Kolem mě se pár lidí hlasitě zasmálo. Napotřetí už to vyšlo: nakreslil jsem kruh, sedl si do něj a vytáhl onu starou knihu. Ať jsem ji otevřel kdekoliv, bylo na každé stránce jen to samé slovní spojení: "Pokud se chceš přemístit, řekni DOMŮ a zavři oči." Zkusil jsem to a ucítil prázdnotu. Po chvíli jsem se vážně objevil v Lumbridge, jak jsem zamýšlel.

 

Zamířil jsem si to k Učiteli Kouzelnictví a ten mi řekl, jak se dá kouzly i útočit. Také mi dal několik run mysli a vzduchu. Hned jsem to šel vyzkoušet na kačenách, které plavaly po řece Lum. Zaostřil jsem mysl na kouzlo, v rukou se mi objevila zvláštní kouzelná koule a potom jsem ji odhodil směrem na kačenu. Bohužel se to nestrefilo, jelikož ještě neumím mířit. Postupně jsem se zdokonaloval, takže jsem se už dokázal trefit a kouzlení mi přišlo naprosto přirozené. Tak jsem nabyl nové znalosti a zjistil, že se dá bojovat i jinak, než jen zbraněmi. To se mi může v dalších dobrodružstvích hodit...

 

Konec 13. části.

© Olomouc2, 2008.


Pro náměty na další pokračování prosím klikněte sem.

Pro hodnocení a komentáře klikněte tam.

    Stál jsem ve východním Varrocku a přemýšlel, co dělat. Tentokrát jsem si dal za cíl trochu zvýšit dovednost Výroba luků. Je to sice celkem lehké a každý začátečník může mít 99 za chvíli, ale přesto to není jen tak. Nejprve jsem si musel svou oblíbenou ocelovou sekerkou nakácet dostatek polen, abych měl z čeho řezat luky. Tak jsem si nakácel 100 polínek, jelikož je to docela slušné číslo.

    Cestou do banky jsem však narazil na Day elfa CZ. Pozdravil mě: "Zdarec!" Tak jsem mu odpověděl: "No nazdar!" (a v duchu si pomyslel, co tu zase chce, že ten mi tu teda chyběl ke štěstí). Začal mi povídat o tom, kolik ukradl peněz za svůj starý účet Hanibal7, proč to všechno dělal (zmiňoval cosi o tom, že si chtěl koupit lepší hadry), říkal mi, že už je to minulost a od své zlodějské minulosti se distancuje, taky říkal, že je mu to líto a podobně. Ale svou poslední větou to trochu zpochybnil: "Nevím, proč Jagex musel udělat takový blbý update s těmi nevyrovnanými obchody, teď už nemůžu prodat peníze... tedy dát něco kamarádovi a všechen můj nakrade... tedy naspořený majetek je mi akorát tak... k ničemu. No maximálně budu bohatý ve hře, ale pak mi to přijde jako by ta hra ani neměla význam pro reálný život." Tak jsem se s ním rozloučil a znenadání zpozarohu vyběhl samotný Olomouc2! To mě dost překvapilo, co tu dělal.

    Tvrdil, že si čistil svou Toragovu plátovou zbroj, ale spíše to vypadalo, jako by nás poslouchal, no nic... Pozdravili jsme se a on hned navázal na můj rozhovor s Day elfem: "On si asi myslí, že ta hra je od toho, aby na tom člověk vydělal nebo co. Ale to je na omylu, jelikož je to hra proto, aby nás bavila a mohli jsme si ji užívat, případně pokecat s kámoši." Když jsem uviděl Olomoucovy runové boty a zeptal se, proč nemá dračí, hbitě odpověděl: "To víš, tyhle mi ladí k defenderu.. a vůbec, co se staráš, mně se ty boty líbí!" Tak jsem se s ním rozloučil a došel do banky.

    A koho jsem v té bance nepotkal? Nebyl to nikdo jiný než Hornik! Samozvaný bůh, který si o sobě myslí, že zvládne všechno. Pozdravil jsem ho a chtěl vyzkoušet jeho božské schopnosti. Tak jsem mu navrhnul, že když do 30 sekund oběhne celý Varrock a vrátí se sem, tak je bůh. Podíval jsem se na své hodinky používané při hledání pokladů a měřil sekundy. Hornik však nenápadně zatočil za banku, oběhl ji a přiběhl z druhé strany, aby to vypadalo, že oběhl celé město. Stihl to za 25 sekund. Věděl jsem sice, že podváděl, ale řekl jsem mu, že je bůh, protože to má rád. A za to, že jsem mu to řekl mi věnoval.. a to se podržte: Mithrilové plátové kalhoty! Byla to asi nejcennější věc, kterou mám. Poděkoval jsem mu a popřál mu hodně štěstí.

    Za pár minut, zrovna když jsem začal vyřezávat krátké luky, se objevil Knihovnik, známý to lukostřelec. Tak jsem se ho poptal, jak se mu líbí update Divočiny a on na to: "Je to dost o ničem, teď už nikdy nezažijeme ten adrenalin při PK. A navíc jsem si ještě zkazil úroveň Obrana - držel jsem ji schválně na 1, ale dal si omylem střelbu na dálku a získal úroveň 2. Tak jsem si řekl, že to rovnou zvednu na 5 a s překvapením zjistil, že ocelové kroužkové brnění je mnohem lepší než kožená zbroj." Pomyslel jsem si, že všechno zlé je k něčemu dobré. Dal jsem mu svůj první vyrobený luk a on poděkoval a pronesl památnou větu: "Budu ho střežit, jako by byl můj vlastní! Totiž on už je můj vlastní ale víš jak to myslím... no neřeš to." Jak vidno se do toho zamotal, ale byl patrně velmi rád, že dostal takový luk. Potom odešel pryč.

    Zrovna jsem dořezával první inventář luků, když v tom přišel Kovajda. Ten mi vyprávěl, jestli pamatuju ty staré časy, jak se PKovalo u runite rocks, jak se dalo pěkně zabíjet nic netušící horníky a podobné historky. Já samozřejmě řekl, že to pamatuji a sám jsem se jednoho boje zúčastnil. On na mě vyvalil oči a hned se ptal na detaily, tak jsem mu je popsal a byl z toho v sedmém nebi. Potom si mě přidal do přátel a rozloučili jsme se.

    Právě jsem dosáhl Výroby luků úrovně 2. Potěšilo mě to, protože už jsem zase o kousek dál. Najednou se za mnou objevil Rund3r. Tak jsem ho pozdravil a on byl patrně tak zaujatý trénováním, že odpověděl až za 5 minut. Ptal jsem se ho, jestli ho baví, pořád takhle trénovat dovednosti bez přestávky. On nejistě řekl: "Jo." Nebylo to moc přesvědčivé, tak jsem se ho ptal, proč to všechno dělá. A on na to: "Mým snem je být nejlepší!" Pomyslel jsem si, že je to sice pěkný sen, ale neměl by to tak přehánět. Sotva to dořekl, už se se mnou loučil, že prý musí neodkladně zabít 156 Modrých draků.

    Už jsem skoro dořezal všechny luky, byl na úrovni 4, když v tom do banky přišel Sco Angel. Řekl jen: "Čuně." Já mu na to: "Nejsem žádné čuně ty perverzní prase!" Potom mi vysvětlil, že to říká místo pozdravu a cizím lidem že to neříká, že to je neslušné. Vyprávěl mi o svých sexuální zážitcích, jak to vždycky dělá a potom mi navrhl, jestli s ním nechci orál. Já na to: "Já věděl, že jsi perverzní prase! Zmiz!" Tak s chrochtáním odešel. Měl jsem z něj smíšené pocity.

    Už jsem si chtěl oddechnout po dobře vykonané práci, když jsem ukládal všech 100 luků do banky, ale zastavil mě Lol3566. Začal mi povídat o všem možném, říkal mi různé vtipy a dělal si srandu ze všeho možného, vzpomněl jsem si na jeden vtip: "Víte, proč má KBD 3 hlavy? Aby se mohly hádat!" Začal se smát jako blázen, ale já na tom nic směšného neshledal. Potom se se mnou rozloučil a prohodil: "Pokud chceš něco zaspammovat, ozvi se!"

    Tento den byl velmi zajímavý a ještě nikdy jsem nepotkal tolik osobností a lidí z CZ/SK scény. Některé obdivuji, některých si nevšímám, jiné nemusím, však to znáte. A jsem rád, že jsem konečně dosáhl Výroby luků 5 a mohu dělat dlouhé luky.

Konec 12. části.

© Olomouc2, 2008.

Poznámka autora: vyskytují se zde reálná i smyšlená jména lidí z RS, avšak nikomu to nemá ublížit, ani ho zesměšnit. Je to pouze humorný příběh, který nemá s realitou zase tolik společného... (nebo má? ;) )

Pro náměty na další pokračování prosím klikněte sem.

Pro hodnocení a komentáře klikněte tam.

Kniha druhá

Kapitola první - Setkání s podvodníky

Dnes jsem si usmyslel, že se vydám na procházku po Varrocku a popřípadě splním nějaké lehké úkoly do svého Deníku úspěchů. Nejprve jsem se vydal hledat nejvyšší bod ve Varrocku. Po zjištění, že to není varrocká stoka jsem se zklamaně vydal na povrch. Rozhlížel jsem se po vysokých věcech až mi padl do oka tis stojící u kostela. Vypadal značně vysoký a zdálky ještě vyšší než kostel, takže jsem neváhal a jal se na něj šplhat. Pro jistotu jsem použil lano jako jištění, které jsem nahodil na špičku stromu a zahákl o větev. Lezení šlo pomalu, ale postupně jsem se vyškrábal až do poloviny. Pomáhal jsem si svou ocelovou sekerou a po usilovném boji se dostal až na vrchol. Bohužel jsem zjistil, že onen tis, na který jsem vylezl je mnohem nižší než kostel. Patrně nějaký trapný optický klam. Tak mi nezbývalo než se dostat na kostel. Chtěl jsem to udělat stylově a proto jsem neslezl ze stromu, ale lano nahodil na komín od kostela a zhoupl se na střechu kostela jako tarzan. Dopad byl celkem tvrdý a stálo mě to pět zásahových bodů. Nicméně jsem zjistil, že pořád nejsem na nejvyšším bodě, jelikož kostel má vysokou věž. Tudíž jsem á la James Bond rozbil okno rukou a vlezl do kostelní věže a vydal se po žebřících nahoru. Po namáhavém výstupu jsem se dostal konečně na samotný vrchol věže! Rozhlédl jsem se a věděl, že jsem splnil jeden z úkolů.

Dále jsem se vydal dolů a v kostele potkal stařenku, která po mně chtěla čaj. Poctivě jsem ukradl jeden šálek ze stánku s čaji a vydal se za ní. Houpala se na křesle a zírala na mě svýma velkýma očima s ještě většími brýlemi. Podal jsem jí čaj a ona mi začala vyprávět bezesporu zajímavý příběh, ale po první větě na mě padlo spaní a probudil se až když do mě začala šťouchat svou hůlkou. Ale svůj úkol jsem splnil a vydal se trochu prozkoumat město. Zabil jsem jednoho muže, který upustil kosti a mince. Kosti jsem dal toulavému psovi a splnil tak další lehký úkol. Jak jsem procházel jednou jihovýchodní varrockou ulící (samý opilec, toulavý pes, zloděj a rozbitá okna), tak ke mně přišel nějaký hráč a zvolal: "Zdobení brnění zdarma!" Tak jsem neodolal a dal mu svou železnou plátovou zbroj, aby mi ji trochu vylepšil. Ten podvodník ale začal utíkat a poté se odhlásil. Stihl jsem mu akorát vynadat do "začátečnického plantážníka" a potom jsem ho nahlásil Jagexu.

Po této nemilé příhodě jsem se vydal do východní banky vyzvednout si nějaké nástroje a odložit zbraně. Jeden hráč oblečený jako šašek držící dračí dýku suprově otrávenou mi říkal, že mi dá jeden milion, když ho budu následovat. Tak jsem šel za ním a najednou na mě zakouzlil nějaké zvláštní kouzlo "přenesení na ledovou pláň". Tak jsem souhlasil a ocitl se v hluboké divočině a obklopen příšerami. Svěřil jsem se mu, že se mi tu nelíbí a těch oblud se bojím. On tvrdil, že mě před nimi ochrání a pár jich zabil. Potom ale vytáhl starodávnou hůlku, duší róby a zakouzlil na mě Ledový příval. Totálně mi zamrzl úsměv na rtech a nevěděl jsem, co dělat. Jídlo jsem s sebou neměl a tak mi nezbylo než čekat, co udělá. On vytáhl svou suprově otrávenou dračí dýku a použil na mě zvláštní útok. Ucítil jsem jen dvě rychle po sobě jdoucí řezné rány a byl jsem mrtvý.

Objevil jsem se v Lumbridge se svými třemi nejhodnotnějšími věcmi - mithrilovým krumpáčem, ocelovou sekerou a amuletem moci. Bohužel jsem ztratil své kožené boty a plášť. Šel jsem do provařené lumbridgské banky plné začátečníků. Jakmile jsem se dostal nahoru, oslovil mě nějaký "Zblisaman", který po mně chtěl heslo. Říkal, že prý jeho děda pracuje v Jagexu a poskytne mi členství zdarma. Jaká logika - na členském světě nabízet členství a ještě vykládat takové kraviny. Stiskl jsem tedy tlačítko "nahlas zneužití" a napsal jeho úchylné jméno. Nedlouho potom mi přišla zpráva, že mi děkují za oznámení nebezpečného podvodníka a že jsou rádi, když hrají čestní lidé.

Dnešní den mi dal opravdu zabrat - tolik podvodníků potkat se mohlo stát snad jen mně. Okradli mě, zabili mě a ještě mi chtěli vzít účet. Ale chybami se člověk učí a už vím, jak se nenechat napálit.

Konec 11. části.

© Olomouc2, 2007.

Pro náměty na další pokračování prosím klikněte sem.

Pro hodnocení a komentáře klikněte tam.

Kapitola desátá - Lovec

Dnes jsem se rozmyslel tak, že si trochu procvičím dovednost lovec. Tak jsem si sehnal potřebné nádobíčko a šel na lov na sever od Relleky, do polárních lovišť. Měl jsem v plánu nalovit si pár polárních kebbitů.

 

Vzal jsem si na sebe brnění, ale zbraně jsem nechal doma. Cesta do Relleky je pekelně dlouhá a zabralo mi pár hodin, než jsem se tam dobelhal přes kopec plný vlků, rybářskou vesnici, hrad Kamelot a klikatou cestu. Dále na sever začal padat sníh a celkem přituhlo, ale já jsem se jen více zabalil do svého pláště a pokračoval do severních lovišť. Kolem mě se proháněli šavlozubí tygři, létali tam modří ptáci a poskakovaly malé obludky podobné králíkům. Vyšplhal jsem se po ledových schodech a došel až na náhorní planinu pokrytou sněhem a ledem.

 

Popadl jsem svou hůlku se smyčkou a vydal se stopovat polární kebbity. Začal jsem od nory, odkud vedly stopy. Stopy napřed vedly k nějakému keři, ten jsem prohledal ale nenašel jsem nic kromě exkrementů. Smrdělo to jako v chlévě a musel jsem rychle pryč, nicméně jsem teď poznal po zápachu, kam onen proradný kebbit zmizel. Pronásledoval jsem ho kolem různých děr, stopy se motaly jako v bludišti až nakonec skončily na břehu. Patrně se šel napít. Takže jsem se vydal po stopách dál k vodě, ale bohužel jsem nezaregistroval, že břeh najednou končí a je tam 50-metrový sráz do vody. Bylo už pozdě zastavit a spadl jsem... Při letu se mi vybavil celý můj život a očekával jsem jistou smrt. Měl jsem ale z pekla štěstí a dopadl dobře do vody tak, že jsem mohl odplavat ke břehu. Tak skončila má výprava do severních končin. S vypětím posledních sil jsem vytáhl kouzelnou křídu, abych zakouzlil Teleport domů. Jak jsem si ale sedal do namalovaného kruhu, zatočila se mi hlava a spadl jsem a kruh porušil. Takže z kouzla nic nebylo. Naštěstí jsem si ale vzpomněl na to, že mám Prsten soubojů (1). Tak jsem se přenesl do Hradních válek a uložil pár věcí do truhly a vytáhl několik pastí na ptáky. Brnění jsem si odložil, protože bylo vedro a čekala mě dlouhá cesta.

 

Vydal jsem se tedy do loveckých oblastí na jih od Yanille. Cestou jsem potkal pár zlobrů, kteří do mě agresivně bili svými kyji. Vždycky jsem jejich kyj přeskočil, protože nebyli moc obratní. Jednou jsem ale bohužel zakopl a hlavou vrazil do stromu. Vzal jsem nohy na ramena a nejvyšší možnou rychlostí utíkal na jih, kolem města zlobrů, přes bažiny a dále. Potom se mi ještě povedlo uklouznout v blátě (nebo co to bylo... co jiného by to mohlo být?) a zašpinit si celé oblečení – alespoň jsem maskovaný a neuvidím mě každé zvíře, co kolem něj projdu. Jen mi dost vadilo, že to „bláto“ tak smrdělo. Ale řekl jsem si, že mě aspoň ochrání před dravci, ti by se něčeho tak smradlavého ani nedotkli. Jak jsem procházel kolem strašlivých vlků, okamžitě si zakrývali čumáky tlapkami a se skučením odtáhli pryč. Konečně jsem bezpečně dorazil do lovišť!

 

Už zdáli jsem viděl létat oranžové ptáky a bylo mi jasné, že je chci lovit. Rozdělal jsem tedy svou past na ptáky a chystal se ji složit tak, aby se do toho nějaký pták chytil. Bylo to něco jako puzzle nebo kvíz, protože to mělo tolik částí, že jen zkušený lovec zná ty správné hmaty. Já z toho ovšem napřed poskládal houpacího koně, potom věšák na kabáty a napotřetí teprve něco jako past na ptáky. Jeden pták si na ni důvěřivě sednul a past sklapla. Chudákovi ptákovi to zlomilo vaz, tak jsem ho šel vzít a oškubat. Jak jsem ale na past chytil, prásklo mě to přes prsty a patrně mi to pár prstů polámalo – nemělo by se to jmenovat spíš past na lidi? Zuřivě jsem do pasti kopl, až se rozpadla na třísky. Ptáka jsem ale oškubal, maso si upekl a peří schoval na pozdější využití. To byl tedy můj lovecký den. Samá smůla a byl jsem rád, že jsem z něj vyvázl živý. Život holt není jen tak a ne vždy se daří, ale na druhou stranu se potom můžeme těšit na to, že bude zase lépe.

Konec 10. části.

Konec Knihy první!

© Olomouc2, 2007.

Kapitola devátá - Stavění domu

Po úspěšném nálezu pokladu jsem prodal získané věci a vydělal si pěkné peníze. Proto jsem se rozhodl, že si trochu procvičím Stavění. Koupil jsem si ve Faladoru od realitního agenta parcelu v Rimmingtonu a ukoval pár bronzových hřebíků. Také jsem si sehnal nějaká prkna a nářadí. Ve faladorské zahradě jsem si také koupil nějaké sazenice rostlin na zahrádku.

Vzal jsem všechno, co jsem unesl a vypravil se do svého domu. Rozhodl jsem se, že zkusím udělat rozvrzanou židli. Vzal jsem tedy prkno, pilu a pustil se do práce. Raději jsem si vzal pracovní rukavice z kůže, abych se nezranil. Začal jsem prkno řezat na kousky, abych z něj mohl složit židli. První prkno se mi povedlo rozřezat na tak malé zbytky, že bych z toho nesložil ani kolíček na prádlo. Tak jsem si pilinami aspoň pohnojil záhonky, aby tam lépe rostly rostliny. No co, řekl jsem si, prken je dost. Tak jsem se pustil do řezání dalšího prkna a tentokrát se mi z něj mýma šikovnýma rukama povedlo vykouzlit dřevěnou kachničku, ta se může hodit do rybničku na zahrádku. Vzal jsem tedy další prkno a pokoušel se o židli. A světe div se - už se mi povedlo vyřezat pěkné nepravidelné čtyři nohy, na kterých s notnou dávkou štěstí může stát i židle. Nyní bych se měl pustit do sedáku. Jestli se nemýlím, tak by to měl být čtverec. Pustil jsem se tedy do práce, ale bohužel mi z toho vylezl kosočtverec, což je celkem na p***. No nic, zlikvidoval jsem ho a zkusil to znovu. Tentokrát jsem vyřezal kruh, aspoň mám létající talíř. Nakonec se mi opravdu povedlo vyřezat pěkný čtverec a mohl jsem se pustit do opěradla. Podle mých skromných výpočtů by mělo opěradlo být ze 3 částí - dvou tyček a jednoho obdélníku. Tyčky jsem vyřezal jako nic, protože jsem nabral zkušenosti na nohách. Teď tedy zmiňovaný obdélník. Začal jsem dobře, ale potom se mi zasekla pila a jak jsem ji vytahoval, obdélník se rozlomil. Minimálně mám dřevo na podpal. Napodruhé už to vyšlo.

Jedna věc je mít díly hotové, ale druhá věc je složit je pomocí hřebíků a kladiva. Vzal jsem si do ruky náčrt židle a zjistil, že to nebude jen tak. Začal jsem smontovávat opěradlo. Vzal jsem obdélníkové dřevo a dvě tyčky a snažil jsem se je spojit hřebíky. Dřevo ale bylo tvrdší než jsem čekal a bronz naopak mnohem měkčí, než bych řekl. Tím pádem jsem zohnul 10 hřebíků, než se mi povedlo jeden nakřivo zatlouct. Byl tak křivě, že neplnil svou funkci, a proto jsem musel přidat další. Při mé šikovnosti jsem se uhodil kladivem přes prsty a pěkně to zabolelo. Musel jsem chvíli počkat, než se prsty znovu rozhýbou. Za pár minut jsem se znovu dal do práce. Nyní se mi povedlo zatlouct si hřebík do rukavice, ještě že to neodnesl prst. Asi pomocí 50 hřebíků se mi konečně povedlo dát dohromady opěradlo, které jsem přitloukl na sedák a s vypětím všech sil přibil i nohy. Tak a moje první židle je hotová!

Dále jsem se vydal před dům na zahradu, kam jsem chtěl umístit pár rostlin. Vytáhl jsem jednu kapradinu a vybalil z pytle. Znenadání se na mě vyrojil hmyz a musel jsem utéct. Až jsem viděl, že odlétl, tak jsem se vrátil a jal se zasazovat kapradinu. Vykopal jsem malou díru, vložil rostlinu a zahrnul hlínou. Poté jsem to chtěl zalít, ale uvědomil si, že nemám konev. Všiml jsem si ale, že jsem si s sebou vzal pivo, tak jsem to polil pivem a bylo. Tím jsem získal úroveň stavění 2!

Někdo by mohl říct, že můj dům vypadá jako chlév a nic v něm není, ale já ho mám rád takový, jaký jsem si ho postavil. Však se jednou jistě najdou peníze na jeho rozšíření. Pro dnešek to však stačilo a po namáhavé práci si zasloužím odpočinek. Šel jsem si tedy sednout na svou první židli. Klidně jsem si seděl, ale když jsem se opřel, opěradlo se utrhlo, já spadl a židle byla na kousky. Snad to příště vyjde lépe...

Konec 9. části.

© Olomouc2, 2007.

Posílejte své názory a nápady na pokračování! Je to váš příběh!

Kapitola osmá - Cesta za pokladem

Po výhře v Hradních válkách jsem použil kouzlo Teleport domů a byl jsem znovu v Lumbridge. Vzal jsem své vybavení a jal se zabíjet gobliny a trénovat Obranu. Dnes mi to šlo jako po másle a získával jsem zkušenosti jako na běžícím páse.

Najednou ke mě přišel nějaký hráč a ptal se, odkud jsem. Tak jsem řekl že z ČR a on evidentně nechápal, kde to je. Tak jsem použil známou slovní fintu: "Havel, Praha, pivo, tvarůžky, baby..." Na to poslední se chytnul a hned: "Ahá, já znát. Ony dobré baby na E55, to být pravda. Já jednou jet ve svém Porsche..." Raději jsem ho přerušil, protože mě opravdu nezajímaly jeho úlety na E55. On zklamaně odešel a já se zase raději pustil do goblinů - obdržel jsem pěknou kořist - bronzový štít, kuchařskou čapku, mince, plno kostí a nakonec... co to nevidím?! Vodítkový svitek! Wow, je na něm nějaká mapa, určitě k pokladu! Hned jsem se pustil do pohřbívání kostí, abych si trochu uvolnil batoh. Jakmile jsem pohřbil poslední kost, najednou se přede mnou zjevil sám Karel Gott! Asi mi chtěl něco zazpívat... Ale ne, to není Kája, to je zombie!!! A je agresivní! Chopil jsem se svého meče a začal bojovat s podlým zombíkem. Smrděl jak zmoklý cirkus a byl jsem rád za svou novou železnou plnou helmu, kde jsem měl alespoň částečně zamezen přístup smradu. Postupně jsem ze zombíka odsekával různé části, ale jako by mu to ani nevadilo. Zato mně už docházely síly. Odhodlal jsem se k riskantnímu kroku - použít své bronzové kopí. Štít jsem položil za sebe, meč na chvíli odhodil a ze svého velkého batohu vytáhl nečekaně kopí. Napřáhl jsem se jak to šlo a bodl zombíka přímo do srdce. Zhroutil se a rozpadl se na prach, pravda zbyla po něm jen hromada kostí, tak jsem je zase pohřbil.

Vydal jsem se do draynorské banky a připravil si lopatu, jídlo a pár run na hledání pokladu. Mapa zobrazovala neurčitou čmáranici, ve které jsem ale rozeznal lavičku a sochu na sever od Faladoru. Tak jsem se tam rozběhl, až se mi za patama prášilo. Kopal jsem na vyznačeném místě a má lopata narazila na truhlu. Co v ní asi bude? Za velkého vzrušení jsem ji otevřel a našel jsem... další vodítkový svitek... ach jo. Tentokrát na něm bylo něco jako "obecně mluvíce, jeho nos byl velmi křivý". Poznal jsem v tom generála Křivonose z goblinské vesnice. Tak jsem zvedl kotvy a pustil se za ním. Dal mi krabici se skládankou, asi si rád skládá, ale chtěl abych mu to složil já, nejspíš je na to moc hloupý. Já jako mistr skládanek jsem s tím neměl problémy, jednou jsem dokonce složil i rohlík ze strouhanky. Čekal jsem nějakou skvělou odměnu a ta kreatura mi dala zase jen svitek. Tentokrát na něm bylo, že si mám na sebe vzít bronzovou střední helmu, železnou plátovou zbroj a bronzové kopí a tancovat v Rimmingtonu. Tak jsem si sehnal potřebné věci a šel si trochu zatrsat. Objevil se přede mnou chlápek v růžovém, jako by právě vyšel z gay klubu a pozdravil mě. Tak jsem s ním pokecal a než šel, dal mi masivní truhlu. Položil jsem truhlu na zem a začal ji otvírat, podle váhy v ní bylo něco těžkého.

Otevíral jsem, ale věci byly zabalené v látce. Tak jsem je vytáhl a začal odmotávat látku. Pod ní ještě byl papírový obal, takže jsem se pořád nedověděl, co tam je. Až jsem konečně odmotal papír, čekal na mě krásný pohled. Vytáhl jsem z tama Pozlacenou Černou plátovou zbroj, Vrbový kompozitní luk, pár run mysli a několik mincí. Jde vidět, že se na mně dnes usmálo štěstí.

Konec 8. části.

© Olomouc2, 2007.

Komentujte prosím a navrhujte, jak by mohl příběh pokračovat.

Kapitola sedmá - Hradní války

Po splnění úkolu jsem se vydal na sever do Burthorpe a zamířil do Doupěte zlodějů do banky. Od jednoho hráče jsem si koupil prsten soubojů (8) a zprvu nevěděl, k čemu slouží. Myslel jsem si, že třeba poskytuje nějaké bonusy nebo tak něco. Ale jak jsem si ho nasadil, nic se nezměnilo. Pomyslel jsem si, že mi prodal pěkný krám. Když jsem však omylem prstenem otočil, nabídl mi přenesení buď do Hradních válek nebo do Al Kharidské bojové arény. Bez váhání jsem zvolil první možnost a ocitl se ve velké místnosti plné hráčů různých úrovní. Také jsem zaregistroval tři portály - modrý, zelený a červený. Zkusil jsem jít do jednoho z nich, ale varovalo mě to, že se tam nesmí nosit helma. Tak jsem odložil svou bronzovou helmu do truhly, vzal vybavení na všechny styly boje a vydal se do portálu Saradomina.

V čekárně byla spousta hráčů, ale jeden mě okamžitě zaujal. Ho si prostě nešlo nevšimnout. Měl na sobě těžké brnění - runovou plátovou zbroj, runový obránce, amulet slávy, runové boty, rukavice hnědo-krémové barvy a na nohou měl dračí (ano, to co je snem každého free hráče) zbroj. V ruce držel hlubinný bič a vypadal zároveň nebezpečně a přívětivě. Vyzařoval kolem sebe zvláštní auru a všichni ho očividně respektovali. Měl totiž nejvyšší bojový level v místnosti - 110. Po prvotním okouzlení jsem se vydal za ním. Pozdravil jsem ho a on mi odpověděl. Zjistil jsem, že se jmenuje Olomouc2, zajímavé jméno. Neváhal jsem a hned se ho zeptal, zda pochází z Olomouce. On trochu sarkasticky odpověděl, že ne a že se ho na to každý ptá. Tak jsem se mu omluvil, ale on řekl, že není naštvaný. Dali jsme se do řeči a zanedlouho se stali kamarády. Nicméně mě upozornil, že se začátečnickými otázkami mám šetřit, že nemá zrovna dobrou náladu. Ale kdykoli jsem se ho zeptal, ochotně mi odpověděl. V průběhu konverzace čas rychle uběhl a zaregistrovali jsem signál, že hra začíná za minutu. Všichni se dovybavili, připravili si "nádobíčko" a popřáli si hodně štěstí.

Znenadáni jsme byli přemístěni do hradu do chráněné místnosti a všichni se vrhli k podivným stolům s ještě podivnějšimi věcmi. Každý si bral spousty předmětů, například takové bílé krabice s červeným křížkem, o ty byl jak vidno největší zájem, dále si brali oranžové lektvary, kameny a taková dřeva, co vypadala jako koza v tělocvičně, zvláštní. Já si vzal jednu bílou krabici, dvě "kozy", jedno lano, pár kamenů, jeden oranžový lektvar a bronzový krumpáč - konečně něco, co znám. Olomouc2 se vyřítil z hradu jak to nejrychleji šlo a někam zmizel. Ani ne za dvě minuty se vrátil s ošklivou červenou vlajkou a mířil s ní nahoru. Šel jsem se tedy podívat, co že to nahoře vlastně je. Našel jsem zde pár bojujících hráčů a naši modrou vlajku na podstavci. Mezitím byla červená vlajka umístěna na podstavec a zmizela neznámo kam, asi se propadla do země. Z kontextu jsem pochopil, že tu někde okolo jsou dva hrady znepřátelených stran a my musíme brát červené vlajky a bránit tu naši. Tentokrát jsem se vydal s Olomoucem2 na výpravu pro nepřátelskou vlajku. Všude se bojovalo a můj společník dobře mířenými ranami srážel všechny, co mu přišli do cesty. Za chvíli jsme se dostali až na zem, tedy pod hrad. Z hradeb stříleli lukostřelci a mágové na přicházející nepřátele. Pár nepřátel jsme vyřídili a ostatní pokračovali dále. Došli jsme k mostu a viděli asi deset příznivců Saradomina bojovat proti dvaceti fanouškům Zamoraka. Kolem mostu byly rozestavěny barikády, o kterých jsem se domníval že jsou to jen nějaké kozy na přeskakování. Vzduchem létalo neuvěřitelné množství věcí - šípy, šipky, sekery, oštěpy, nože, kouzla a občas nějací hráči, když je někdo odhodil ničivým kouzlem. Nastavil jsem svůj štít proti směru létajících věcí a hned se do něj zapichovaly všemožné předměty. Bitva zuřila až neuvěřitelným tempem. Naši bojovníci se celkem drželi, ale přesila byla dvojnásobná. Když jim začaly ubývat síly, stalo se, co nikdo nečekal. Od našeho hradu přispěchal na pomoc kouzelník zahalený do tmavé róby s kapucí. Držel fialovou hůl, která měla na vrcholku zvláštní kruh. Až se dostatečně přiblížil, začal odříkávat mocná zaříkadla a najednou zmrazil devět nepřátel. Nepřátelům doslova zmrzl úsměv na rtech a jeden po druhém padali. Mágovi se povedlo odrovnat asi 10 protivníků, ale potom přišel další zvrat. Zezadu se přiblížil zkušený střelec v dračí kůži s temným lukem. Kouzlo na něj nemělo žádný účinek. Střelec zamířil a vypustil svůj speciální útok. Měl dračí šípy a podle všeho se bezchybně trefily. Mág nestihl ani zareagovat a už byl prosřelen dvěma šípy a umíral. Všichni bojovníci naší strany se vydali za barikády a zaútočili na příznivce Zamoraka. Bojovali udatně, ale nemohli se dostat až ke střelci. Ten mezitím značně pročistil naše řady a proto jsme se vydali také do útoku. Olomouc2 se propracovával dále, já léčil spolubojovníky těmi "bednami", které vlastně byly lékárničky a řady nepřátel počaly řídnout. Nakonec zbyl už jen jeden bojovník, střelec a z naší strany jen já a Olomouc2. Střelec přestal s palbou a sledoval boj dvou bojovníků. Olomouc2 chytře využil speciální útoky dračí dýky, kterými svého nepřítele otrávil a potom vytáhl znovu bič. Rány padaly na obou stranách, chvíli to vypadalo, že vyhraje jeden, potom zase druhý, při boji se pořád někam posunovali až byl Olomouc2 vytlačen po schodech na věž, z které se potom bránil. Nepřátelský bojovník měl navrch a připravoval se na rozhodující úder. Napřáhl se svým dlouhým dračím mečem, rozběhl se a bodl. Olomouc2 ale hbitě uskočil a nepřítel se zřítil do vody. To víte, výhoda obratnosti. Potom si připravil Karilovu kuši a začal střílet po zaraženém střelci s temným lukem. Ten stihl jen jednou vystřelit a ještě k tomu vedle, než padl. Tak jsme měli volnou cestu. Vydali jsme se k nepřátelskému hradu a já navrhl, že použiju své lano na hradby. Vzal jsem tedy lano, zatočil s ním, ale nějak jsem to neodhadl a zachytilo se mi o barikádu. Tak jsem ho uvolnil a zkusil to znovu. Tentokrát se mi povedlo ho uvázat okolo nějaké hole neznámého mága na hradbách. Tak jsem za lano trhl a hůl mu vyletěla z rukou, aspoň máme o problém méně. Na třetí pokus se mi konečně povedlo lano zachytit o hradby. Vyšplhali jsme po něm a natrefili na pár obránců. Většinou byli slabí jak čaj, takže pro Olomouce2 nepředstavovali žádný problém. Já jsem spíš jen asistoval a doprovázel ho. Jak jsme šli směrem ke schodům, zakopl jsem o katapult, z batohu mi vyletěl oranžový lektvar a dopadl mezi tři začátečníky. Explodoval a všechny je zabil. Fuj, a já ho chtěl předtím pít! Ještě že mi vypadl. Nyní jsme měli cestu volnou. Jen kolem základní místnosti se poflakovalo pár nepřátel, ale nedalo žádnou práci je dostat. Vylezli jsme tedy až nahoru, kde byla vlajka na podstavci. Odehrával se tu ale boj a museli jsme zakročit. Naši bojovníci zaujali formaci a za ně si stoupli střelci s runovými kušemi. Zasypali jsme nepřátele šipkami a jen málo jich přežilo. To už nebyl žádný problém pro čepele našich zbraní. Olomouc2 vítězoslavně ukořistil vlajku a vydali jsme se zpět k našemu hradu. Po cestě nás otravoval onen mág bez hole, tak jsme mu pár dobře mířenými ranami vysvětlili, že nás prostě nezastaví. Konečně jsme dospěli až k našemu hradu, vlajku umístili na podstavec a se skóre 2:0 vyhráli!

Konec 7. části.

© Olomouc2, 2007.

Kapitola šestá - Druidský rituál

Když jsem došel do Burthorpe k mistrovi zabijáků, zadal mi nový úkol - 20 vlků. To jsem se trochu lekl, protože vlci jsou nebezpečná stvoření, třeba ten z té pohádky jak zhltnul babičku i s postelí nebo tak nějak to bylo. Tak jsem se rozhodl, že svůj čas raději vyplním děláním úkolů. Narazil jsem na úkol Druidský rituál a s chutí se do něj pustil. Údajně odemkne dovednost bylinkářství.

Po nudném vyprávění letitého druida jsem zjistil, že potřebuji získat 3 masa - hovězí, kuřecí a err... medvědí? Z toho předpokládám nechce dělat polévku. Tak či tak, vydal jsem se napřed pro kuřecí - vzal jsem si raději krátký luk s bronzovými šípy, protože jsem nechtěl schytat pár klovanců. Jak jsem vystřelil po kuřeti, nějak mi to ujelo a zasáhl jsem akorát vrata od stodoly. Snad příště. Naštval jsem se a vytáhl bronzovou sekeru, kterou jsem elegantně usekl kuřeti hlavu. Doslova ztratilo hlavu a začalo zmateně pobíhat, dokud nepadlo mrtvé. Tak, nyní bych se měl zaměřit na hovězí. Vzal jsem tedy opět luk a zkusil štěstí - tentokrát byl můj cíl velký jako kráva, tak jsem se trefil, dokonce třikrát. Z mrtvé krávy jsem vzal maso a kůži, ze které jsem si udělal boty. Teď už jen ten zatrápený medvěd. Šel jsem tedy k Varrockému dolu, protože jsem věděl, že je tam jeden starý nabručený medvěd. Na něj jsem si oblékl to nejlepší, co jsem v bance našel - železný štít, bronzovou kroužkovou zbroj, zbrusu nové OCELOVÉ plátové kalhoty, mosazný náhrdelník a bronzovou helmu. Také jsem si přibalil nějaké jídlo, kdyby něco. Napřed jsem se posilnil lektvarem a s velkým křikem se vrhnul na medvěda. Ten než zareagoval, tak jsem přes něj stihl zakopnout a přeletěl až ke stromu. Vylezl jsem tedy na strom, protože to prý medvědi neumí. Ale ouha - medvěd byl za chvíli pode mnou. Mlátil jsem do něj svým štítem, protože jsem nedopatřením zapomněl svůj meč v bance. Ulomil jsem tedy aspoň větev a oháněl se s ní po medvědovi. Omylem jsem mu ji vrazil do rypáku, on zavrávoral a spadl. Pode mnou se v tu ránu podlomila větev a dopadl jsem přesně na medvěda. Sice zvláštní způsob lovu medvěda, ale přesto jsem získal to, co jsem potřeboval.

Vzal jsem tedy všechno potřebné maso a šel ho hodit do modrého hrnce pod Taverley. Při pokusu o otevření dveří na mě zaútočily takové podivné zbroje, ale nenechal jsem se tím zarazit. Kopl jsem jedné do nohy a zhroutila se jako domeček z karet. Druhé jsem ukradl helmu a utekla pryč. Cesta k hrnci byla volná. Naházel jsem tam tedy všechno maso až to zabublalo a odebral se k druidovi. Ten mě pochválil a tvrdil, že jsem svůj úkol splnil. Tak jsem získal 300 zkušenosti do bylinkářství a od teď mohu vesele míchat lektvary.

Konec 6. části.

© Olomouc2, 2007.

Volitelné pokračování - jak chcete, aby se příběh dále vyvíjel?

1) půjde hrát minihry

2) bude pokračovat ve Slayeru

3) zkusí udělat další Quest

4) Jiné - pište další návrhy.

Kapitola pátá - Další dobrodružství

Na dnešní den jsem si naplánoval cvičení dovednosti Zabiják. Připravil jsem si svůj bronzový krátký meč a nově zakoupený železný štít a vydal se směrem k Burthorpe. Po cestě jsem našel v trpasličích dolech bronzové kroužkové brnění - konečně něco, co mě ochrání před těmi zlotřilými obludami. Když jsem došel do Burthorpe, potkal jsem nějakého hráče, který mi říkal: "Když mi dáš své heslo, udělám tě zdarma free hráčem!" To je ale logika dnešních lidí, co? Použil jsem tedy tlačítko "nahlas zneužití" a šel dál. Mistr zabijáků mi zadal úkol zabít 36 goblinů. Celkem hodně, což? Vydal jsem se tedy do nedaleké vesnice goblinů a zkontroloval zásoby v batohu. Měl jsem jeden lektvar síly a deset garnátů, to by mělo stačit.

Goblinů bylo všude plno a vypadali děsivě, i když trochu přihlouple. Měli vesměs bronzová kopí a dřevěné štíty. Někteří měli jen dřevěné hole nebo kladiva. Na sobě nosili červená a zelená brnění a někteří z nich se kvůli tomu hádali a vyměňovali si názory pomocí zbraní. Napil jsem se lektvaru a pustil se do boje, padal jeden goblin za druhým. Mě zasáhli jen občas a zranění jsem léčil pojídáním jídla. Byl jsem tak zabrán do boje, že jsem si ani nevšiml, že jsem právě snědl svou poslední rybu. Podíval jsem se na svůj očarovaný drahokam a zjistil, že musím zabít ještě 3 gobliny. Nechtělo se mi odtud pryč bez hotového úkolu, tak jsem to risknul. Prvního goblina jsem popravil s minimální ztrátou zdraví a hned se pustil do druhého. Ten mě ale ošklivě poranil na ruce, i když to nakonec schytal. Zbývá mi poslední goblin...

Dopil jsem zbytek lektvaru, zapnul modlitbu na zvýšení obrany a hrdinně se pustil do jednoho velkého goblina s kopím a štítem. Byl očividně velmi silný a jeho rány byly nebezpečné. Zezačátku se mi dařilo mu ještě uhýbat, ale po pár minutách mě kriticky zasáhl do břicha, kopí projelo kroužkovou zbrojí jako nic. Moje rány byly čím dál slabší a už jsem se v podstatě jen bránil. Goblin zvedl své kopí vysoko nad hlavu a já čekal smrtící úder. Nastavil jsem štít nad hlavu, ale jak dopadla drtivá rána, srazila mě na kolena. V tu chvíli mi bylo jasné, že je konec. Goblin se naposledy napřáhl, aby mě probodl... Ucítil jsem děsnou bolest a dál už nic...

Chvíli se nic nedělo, ale potom jsem se znovu objevil v Lumbridge. Nejspíše tu musím ještě něco udělat a bohové si nepřáli, abych zemřel takhle. Zbyl mi z původního vybavení štít, meč a brnění, i když trochu probodané. O kořist z goblinů jsem samozřejmě přišel. Vybavil jsem se znovu a zabil prvního goblina, kterého jsem potkal, tentokrát byl tak zaskočený mou zuřivostí, že mě ani neškrábl. Tím jsem splnil svůj zabijácký úkol. Ještě jsem se rozhodl, že půjdu zkontrolovat své zasazené brambory u Faladoru. Jakmile jsem tam došel, čekal mě zajímavý pohled: jedno pole bylo plně vzrostlé, ale druhé jak vidno shnilo. Tak jsem shnilé brambory vykopal a hodil na kompost. Ty, co vyrostly, jsem sklidil a získal tím úroveň zemědělství. Nyní mohu zasadit i takové žluté květiny. Jak jsem odcházel od svého pole, viděl jsem jednoho hráče, jak mi po něm ryje hráběmi. Tak jsem ho napomenul, že je to moje pole. On se jen nahlas zasmál a řekl: "každý vidí jiné pole ty začátečníku." Že by nějaký optický klam? Nejspíše...

Po tomto zážitku jsem se vydal zpět do Burthorpe za mistrem zabijáků...

Pokračování příště.

Dodatek: pište, jak se vám tento díl líbil. :)

© Olomouc2, 2007.