Kapitola devátá - Kruh se uzavírá

Bezcílně jsem bloumal krajinami Gielinoru a nemohl jsem přijít na to, co bych provedl. Všechny úkoly zdarma mám splněné, na většinu členských zase nemám dovednosti, peněz mám podle sebe dost (i když každého, komu řeknu hodnotu svého majetku to číslo totálně rozseká a začne se bláznivě smát), lehké deníky úspěchů už mám taky za sebou a neživotné trénování dovedností mě už taky nebaví. Pro zajímavost jsem otevřel svůj seznam úkolů a zjišťoval, jestli mě něco nezaujme. "Tak, copak tady máme?", řekl jsem si pro sebe. "Další Plátek Šunky - to zní dost divně, Zpět k Mým Kořenům - o stromy se fakt nezajímám, Mořská Nemoc - no tak to mi je špatně už teď, Studená Válka - historii moc nefandím, Pouštní Poklad - na to nemám ani jednu dovednost, škoda, Pomatené Mysli - to je jako úkol?!, Zapomenutelná Historka Vožralýho Trpaslíka - konečně rozumnej název, Báječné Vzpomínky - pche, Velká Mozková Loupež - hej, to je jak z toho filmu, Země Skřetů - těch mám plný zuby i tak, Tvoříme Historii - to by stálo za to, zapsat se jednou pro vždy do historie!, Postrádám Svou Matku - ty vole to je moc, kde na ty názvy chodí?" Úkoly jsem radši zavřel, ale pár mě jich celkem zaujalo.

Nakonec jsem se přenesl na dálku do města Varrock a zamířil do Velké Směnárny. Všude se potloukalo plno lidí a jako vždy vyřvávali na celé kolo své "nejvýhodnější nabídky", v horším případě chtěli peníze zadarmo a podobně. Sem tam bylo vidět, jak někdo dělá upotávky na šmelinářské klany a snaží se nalákat důvěřivé ovce do svého stáda. Jo a od té doby, co pod městem otevřeli tu novou dráhu do Keldagrimu se tu nedá ani v klidu odpočinout - ty blbý trpasličí vozejčky jsou hlasitější než metro! Za pár minut pobytu na tomto rušném tržišti jsem zahlédl nějakého hráče, co měl obrovský obouruční meč a tvářil se hrozně drsně. Přišel jsem k němu a řekl: "Zdar, máš celkem boží meč, kdes ho sehnal?" On mi na to: "Neříkej že nevíš, kde se dají sehnat Boží Meče?"
"No počkej, jak se ten meč jmenuje? Já ti jen řikám, že je boží, jako hustej!"
"Jak to myslíš, jo počkej, celým názvem je to Zamorakův Boží Meč."
"Drsný, meč opravdovýho boha. Půjčíš mi ho na chvilku? Chci si ho zkusit," navrhl jsem mu.
"Ale to není vyloženě Zamorakův meč, slyšels vůbec někdy o Podzemí Božích Válek?" pokoušel se vysvětlovat drsně vyhlížející týpek.
"Myslím že ne, nejlepší jsou totiž Varrocké Stoky, tam chodím na krysy a kostlivce."
To už se neudržel a začal se smíchy válet po zemi.
"Vůbec nevíš co je dobrý," namítl jsem. "A co ten tvůj meč, můžu si ho na chvilku půjčit, třeba tak na 24 hodin?"
"No, vzhledem k tomu že trénuješ adamantovým palcátem na krysách, tak mi něco říká, že jsi ještě docela začátečník. Ale pokud máš dost peněz, řekněme 30 tisíc na hodinu, není problém," usmál se spiklenecky.
"Ses zbláznil?! Tři čtvrtě mega za nějakej blbej Boží Meč? To bych si za to mohl koupit třeba tisíc adamantových zbrojí! Pokud bych teda měl tolik peněz samozřejmě."
"Víš co, stejně by ti byl na nic, když nemáš Útok 75. A jestli říkáš 720K hodně peněz, tak jsi totální začátečník!"
"Jasně, a ty seš konečník, sbohem!" řekl jsem mu a naštvaně jsem odešel směrem k západní varrocké bance. Ten se na mě jen nevěřícně koukal a ztratil řeč, taky dobře.

Podíval jsem se do své pestré a bohaté banky (nechtějte mi nikdo namluvit že 351 vrbobých polen, desítky každého druhu run, 500 tisíc v hotovosti, pár nezbytností typu česnek nebo gumové kuře a plná runová zbroj je málo!), ale pořád jsem nemohl vymyslet, co udělat. Byl jsem znechucený chováním neživotujících hráčů (nolifing - doslovný překlad, pozn. autora) a hra mě celkově přestávala bavit. Tvůj čas nadešel!, zaznělo mi kdesi v hlavě. Nechápal jsem, co to bylo a nevěnoval jsem tomu pozornost. Kruh se uzavírá! Přestaň s tím, dokud je čas! Teď už mi bylo jasné, že se mi to nezdálo. Ale kdo nebo co to bylo? Začal jsem s kouzlem teleport domů, ale nějak jsem se nemohl soustředit, křída mi vypadla z ruky a zlomila se. "K čertu!", zaklel jsem. "Teď abych zase plýtval svýma cennýma runama!" Chtě nechtě jsem tedy vytáhl z banky jednu runu zákona, jednu runu země a tři vzdušné. Tentokrát teleport proběhl celkem bez problémů, až na to, že jsem přistál na něčím štěněti. To hlasitě zakňučelo a pak zmizelo. Buď jsem ho rozšlápl, nebo si ho majitel stačil přivolat, to nevím. Potvrdila se druhá teorie, protože jsem si uvědomil, že je to jen hra a nemůžu tu rozšlápnout ničí štěně. Tak je to správně, jen tak dál, bojuj!

S podivným pocitem a hlasitým supěním jsem se vyškrábal až skoro na vrchol Lumbridgského hradu k bance a napadla mě jediná myšlenka: ukončit tohle trápení sebevraždou - skočím z hradeb a bude po všem, ne? "Co je to za kravinu, jen by ses potom oživil z druhé strany před hradem! Mysli!" Tento vnitřní hlas mi začal lézt na nervy, protože jsem se ho zatím nesnažil chápat. Už jsem se odhodlal - vzal jsem si na sebe svoje nejdražší věci (runovou zbroj), abych upoutal pozornost kolemjdoucích a přiblížil se k okraji hradeb. "Já skočím! Život pro mě už nemá smysl, vůbec mě už nebaví!" Tohle jsem v různých variacích opakoval asi pět minut, až se udělal kolem mě velký zástup lidí, ale nikdo se neodvážil přijít přímo ke mně, protože jsem vyhrožoval, že když se mě někdo dotkne, skočím hned. Z davu se ozývaly výkřiky jako "Prosím, nedělej to, budeš nám všem chybět!" nebo: "Nedělej to, kdo to bude uklízet dole?" a taky: "Tak už to neprotahuj a spadni tam, stejně na to nemáš!" Prober se sakra už, vždyť je to jen blbá hra!!!, ozýval se hlas čím dál naléhavěji. Začínalo mi to docházet - vždyť si tu všichni včetně mě pletou hru s realitou - jak můžu spáchat sebevraždu ve hře, když se to zaprvé jen tak nedá a mám nekonečně mnoho životů? Celý dav bere vše hrozně vážně (až na pár vtipálků), jako by moje herní postava byl živý člověk. No jasně - ten vtíravý hlas je moje podvědomí, co se mě snaží vyrthnout ze spárů závislosti na té hře, dokud ještě můžu! Najednou mi přišlo vše tak prosté, uvědomil jsem si že "já" nejsem ta průměrná postava na obrazovce, ale ten člověk, co před tím sedí a marní tak svůj život. Celou tu dobu jsem byl tak vtažen do hry, že jsem žil jen vitruální život a z reálu nevěděl skoro nic - i přes den jsem myslel jen na to, až zase zapnu RuneScape a budu hrát pozdě do noci. "Počkejte, vy nic nechápete!", napsal jsem v chatu hry. "Já se takhle nemůžu zabít a navíc je to jen herní postava, ne člověk! Takže opravuji své prohlášení na to, že končím s hraním!" Výborně, už jsi z toho skoro venku.

Dav najednou utichl a za chvilku se začaly ozývat dva názory: "To je fakt, moc jsme se do toho zažrali!" a "Co to kecá, každej se tu může zabít a je konec!" Zkusil jsem jim ještě promluvit do duše: "Opravdu to, co teď vidíte, není realita, ale jen počítačová hra! A vy nejste ty postavy, jak si pořád ještě někteří myslíte, ale vy jste lidi, co té hře propadli a považují ji za svůj život! Musíte si to uvědomit, jinak nikdy neprožijete reálné věci a plno radostí vám unikne." Některé postavy začaly souhlasně přikyvovat (pomocí emoce Ano), a proto jsem pokračoval: "Online hry samy o sobě nejsou zlo, ale musíte vědět, kdy přestat, nemít na hru myšlenky 24 hodin denně a nemyslet si, že jste vaše postava. Potom je vše bez problémů a svůj opravdový život prožijete, namísto abyste ho protrpěli jen za tím účelem usednutí k další porci hry. Zkuste si tohle všechno uvědomit a zjistíte, že opravdový život je hrou nepřekonatelný. Věřím, že si z toho všichni, co tu stojíte, vezmete nějaké ponaučení a hraní aspoň omezíte, pokud se nerozhodnete jako já - přestat úplně. Neříkám, že si podobnou hru, nebo dokonce i RuneScape v životě nezahraju, ale chci prostě začít nový život, ten reálný..." Po těchto slovech pronesených prostřednictvím mé postavy se ozval potlesk a jásot. Všichni přítomní už akceptovali můj názor a byli rádi, že jim někdo otevřel oči.

Hráči tento proslov pojmenovali Velká Říjnová Lumbridgská Revoluce a postava Neznámý zařátečník se proslavila po celém světě. Na internetu se dokonce objevily fotky mého projevu a říká se, že to prý někdo i natočil, ale to si už nejsem jistý. Rozhodně si tento den budou všichni ještě dlouho připomínat. V souvislosti s tím jsem si před skončením hraní přejmenoval postavu na Známý začátečník.

© Olomouc2, 2009.

------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky k vydání: není to zrovna typická fraška ve stylu první knihy, ale chci už příběh uzavřít příští kapitolou a musel jsem si pro to "připravit parket". Příběh nezobrazuje žádnou opravdovou postavu ze hry ani nenaráží na žádného člověka. (pokud ano, tak maximálbně skrytě :)) Pokud máte k příběhu co říct, můžete buď využít Návštěvní knihu, ShoutBoard, nebo komentáře. Tato kapitola může sloužit i trochu jako varování před závislotí na onlinovkách, ale nebyl to rozhodně primární účel. Psal jsem to s cílem pobavit lidi a ukázat, že i humorný příběh může být o něčem jiném, než na co jsou čtenáři zvyklí. Uvidím, jaké budou ohlasy.

Dodávám anketu, protože nikdo nekomentoval příběh: